Crébillon fils was a French novelist celebrated for his witty and elegant prose, often delving into the complexities of human relationships and societal mores. His works are characterized by sharp observations and a sophisticated exploration of desire and social intrigue. While his daring themes sometimes courted controversy, his writing remains compelling for its psychological insight and literary flair. Crébillon fils left a distinct mark on 18th-century French literature.
Der Sultan Shah-Baham schlägt vor, dass jeder reihum eine Geschichte erzählt. Der junge Höfling Amanzéi, ein talentierter Erzähler, berichtet von seiner Überzeugung an die Seelenwanderung und seiner Strafe, in ein Sofa gebannt zu sein. Seine Geschichten über ein junges Paar, das sich der Liebe hingibt, fesseln den Sultan und seine Gattin.
Set in a fantastical realm, the narrative follows Zeokinizul, the enigmatic King of the Kofirans, as he navigates the complexities of love and desire. The story intricately weaves themes of passion, power, and the consequences of romantic entanglements. Through vivid characters and lush descriptions, it explores the interplay between personal ambition and emotional connections, offering a rich tapestry of 18th-century sensibilities and the human experience. This reproduction captures the essence of Crébillon's original work, inviting readers into a world of intrigue and romance.
Nejúspěšnějším Crébillonův román je "Blouznění srdce a rozumu" (1736-1738). Sedmnáctiletý šlechtic Melcour v něm vypráví o svém vstupu do společnosti, o tápáních a nejistotách, které přitom prožívá. Touží poznat cit lásky v ryzí podobě, ale místo s citovostí se Melcour setkává jen s citovým chladem a hrou, místo s láskou s vypočítavostí, ješitností a cynismem. Crébillon tak nepřímo soudí svou společnost jako svět bez budoucnosti . který si svou zahálčivostí a rozkošnictvím připravuje vlastní zkázu. Náznakem pravé lásky, jež pro hrdinu zůstává neproniknutelným citem, je krásná Hortense, tvořící se svou neznámou společnicí dvojici jako vystřiženou z rokokové rytiny Watteauovy a v protikladu k Meilcourovu poblouznění citovým zmatkům obestřená melancholickou moudrostí a vyvážeností citu a rozumu.
