Martin C. Putna Books

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot Kniha vysvětluje hlavní body ruských ­kulturních a duchovních dějin, jež by měl znát každý Čech, který chce rozumět tomu, co se děje v Rusku dnes. ­Výklad, dokumentovaný na ­vybraných literárních a uměleckých dílech, je veden od „předdějin“ na ­řeckém Krymu po současnost: od svatého ­Vladimíra k Vladimiru ­Putinovi a od jurodivých k Pussy Riot. Na rozdíl od většiny rusistických prací tato kniha vykládá Rusko „postkoloniálně“. Ne jako jednotné dějiny ruské ­říše a ruské spirituality, ale jako ­komplex národních a náboženských tradic, které spoluutvářely prostor ­východní Evropy, včetně ruských „kontrakultur“ a vlivů německých, mongolských, židovských, katolických či polskolitevských. Zvláštní ­pozornost je věnována Ukrajině, ­dědici „toho druhého Ruska“. Kniha se hlásí k tradici, kterou vy­značují Havlíčkovy Obrazy z Rus, Masarykovo Rusko a Evropa a Čer­ného Vývoj a zločiny panslavismu.

A kereszténység és a homoszexualitás mind egyéni, mind csoportidentitásként a mai világban egyértelműen egymás esküdt ellenségeinek tűnnek. Vajon feloldható-e valaha az esküdt ellenség státusz? A keresztény és a meleg identitás integrációjának kérdését vizsgálja a neves cseh irodalmár (egyébként, ahogy vallja: maga is hívő katolikus és meleg)– számos eredeti, szakmai és műfaji tekintetben is igen különböző, nyomtatásban vagy a világhálón megjelent szöveg értelmezésén keresztül.

Dopisy Olze, psané Václavem Havlem z vězení, jsou světově známým dílem českého písemnictví. Nyní vycházejí na světlo „Dopisy od Olgy“ - skutečné odpovědi na tyto filosofující dopisy. Hlavním autorem odpovědí byl ovšem bratr vězněného, Ivan M. Havel. Do korespondence s bratrem přes překážky vězeňské cenzury zapojil i další autory, především filosofa Zdeňka Neubauera, hlavního komentátora Havlových úvah o etice zodpovědnosti a o absolutním horizontu. Vědomě či nevědomě se na odpovídání na Dopisy Olze podíleli rovněž Radim Palouš, Petr Hájek, Anna Šabatová, Jiří Dienstbier, Martin Heidegger, Emanuel Lévinas, Raymond Ruyer, Vladimír Holan a další…

Karel Čapek mluví mnoha hlasy. Některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek. Skoro modlitby jsou sebrány napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s nimi nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k nim chodit pro útěchu. Knihu sestavil a glosoval Martin C. Putna, který se zaobírá duchovními dějinami evropskými i českými, také napříč konfesemi a žánry.

Podoby náboženství v americké společnosti mohou fascinovat svou mnohostí až nepřehledností. Autor, dlouhodobě se zabývající vztahem kultury a náboženství, nabízí přehledný klíč: probírá hlavní americké církve a duchovní proudy, jak se postupně objevovaly v amerických dějinách a jak se promítaly do společenského života i do umělecké tvorby, zvláště do literatury a filmu. Jednotlivé „obrazy“ tak poskytují charakteristiku puritánů, kvakerů, evangelikálů či mormonů, mapují vývoj katolicismu, judaismu či buddhismu na americké půdě, zkoumají formy religiozity amerických černochů či podoby novopohanství, ale všímají si rovněž náboženského rozměru zednářství, transcendentalismu či tvorby beatnické generace. Publikace je doplněna bohatým fotografickým materiálem, který autor získal během ročního pobytu v USA.

Druhý svazek rozsáhlé souhrnné práce je prvním literárně-historickým dílem svého druhu u nás. Čtivou esejistickou formou autor mapuje a vykládá českou katolickou literaturu v době první a druhé republiky a za nacistické okupace. Obsáhle zde portrétuje mj. Jaroslava Durycha, Karla VI. Schwarzenberga, Jana Zahradníčka, Jana Čepa, Bohuslava Reynka, ruralisty či katolickou literární kritiku a esejistiku. Kniha je mimořádně cenná tím, že českou literaturu a kulturu vsazuje do širšího rámce katolického myšlení evropského a světového.

Další svazek edice Svazky úvah a studií přináší monografickou práci literárního historika Martina C. Putny o spisovateli Jaroslavu Durychovi. Putna se jako vůbec první dívá na Durychovo dílo jako na celek, včetně všech období jeho rozsáhlé publicistiky. Všímá si zrodu Durychovy spisovatelské osobnosti, vymezuje jeho místo v české katolické literatuře, zabývá se jeho vztahem k Demlovi, Florianovi a Březinovi, k politické pravici i levici, k současným uměleckým směrům a k Československé republice. V závěru hodnotí tři významné Durychovy prózy (Služebníci neužiteční, Boží duha, Kouzelný kočár) napsané v padesátých letech. Živě napsaná, čtivá studie je významným příspěvkem k poznání české literatury dvacátého století.

Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.

Fotografie Hany Rysové ze Svaté země upomínají bezděky na původní význam slova „fotografie“: „Fós“ je světlo, „grafein“ malovat. „Malovat světlem.“ Hana Rysová nevytvořila ve Svaté zemi ani fotografie dokumentární, ani fotografie žánrové, ale „malby světlem“ – obrazy. Zobrazovala místa tisíckrát zobrazená – chrám Božího hrobu, Večeřadlo, Křížovou cestu, chrámový pahorek, chrám Božího narození v Betlémě a další. Tím hlavním jsou však pro ni nenápadné detail z těchto míst, u nichž třeba ani nemusí být vždy zřetelné, z kterých „ježíšovských“ míst přesně pocházejí. Hana Rysová maluje světlem hlavně kameny. Kameny jako součásti staveb vytvořených lidskou rukou, kameny v přírodě, kameny jako výtvarné artefakty, působící esteticky svou strukturou, tvarem a povrchem – a kameny jako artefakty duchovní, jako svědky příběhů, které se na nich, v nich a u nich odehrály. M. C. Putna doplnil obrazy Hany Rysové svými zasvěcenými komentáři.