Poesie druhé generace undergroundu v obsažné publikaci. Básně a písňové texty volně ilustrované výtvarnými díly.
Zastoupeni jsou Brukner, Ducháček, Kremlička, Krchovský, Malík, Marks, Murrer, Placák, Socha, F. Topol, J. Topol, Wágnerová + Gabina, Hlupý Kapler, Hradilek, Karlík, Krejcar, Krůta, Kubín, Mlynárik, D. Němec, O. Němec, Reisenauer. S anketou, hesly autorů, bibliografií a doprovodnými texty Viktora Karlíka a Marka Vajchra.
Pátrání po smyslu podobnosti v portrétech dvou vzdálených příbuzných, kteří se v životě nesetkali, dovádí vypravěče k objevům archivních pramenů, jež přinášejí překvapivá svědectví o proslulých představitelích české barokní kultury i o jejich zapomenutých současnících. Osobnosti a jejich osudy Marek Vajchr představuje způsobem, který umožňuje Jména příběhu číst jako románovou ságu, jako kulturněhistorickou sondu do mentality člověka raného novověku i jako esej o podivuhodné moci obrazů.
Marek Vajchr ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera.
Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.
V textech psaných v letech 1997-2007 se autor zabývá soudobou českou poezií a prózou a domácí i zahraniční literárněvědnou esejistikou. Rozeznává přitom díla, kdy není třeba být na rozpacích, klademe-li si otázku, zda jde o umělecký čin, jehož smysl je otevřený, od knih, které jsou jen sebevědomě vyvaleny na knihkupeckých pultech a ryčně recenzovány v duchu cílů předzjednaných našimi nakladatelskými lobby. Vajchrovy kritiky jsou důsledně objektivní v tom smyslu, že jejich tématem je nápadité zkoumání jazyka a stylu předmětných děl, přičemž se opírají o předpoklad, že významy slov a skladebné vazby nelze v literatuře užívat libovolně, nýbrž vždy jen s ohledem na tušený nebo uvědomovaný budoucí tvar. Tytéž nároky uplatňuje autor na sebe: jeho srozumitelné analýzy se nevyhýbají jemné ironii a soudy o hodnotě recenzovaných knih nejsou vystavovány jako všeplatné.
Tyrolský hrabě Otto von Graben zum Stein, který během svého dobrodružného života působil jako žebravý mnich, polní kazatel či učený blázen na dvoře pruského krále, vydal v letech 1731–1741 monumentální trilogii Rozpravy z říše duchů. Dvojice přátelsky disputujících učenců, s ironickým nadhledem reprezentujících dobové postoje obhájců a popíračů strašidel, v ní představuje bezpočet starších i soudobých případů přízračných zjevení. Díky svým nevšedním kvalitám se dnes pozapomenuté dílo stalo – vesměs nepřiznanou – inspirací pro řadu význačných autorů 18. a 19. století a mělo zásadní význam pro ustanovení literárních pravidel duchařského a hororového žánru. Zvláštní pozornost věnoval tajuplným a děsivým příběhům z Čech, které na základě vlastních zkušeností z pražského pobytu ironicky nazývá „republikou duchů“. Kněžna Libuše, Jan Žižka, Bílá paní Perchta, Jan Nepomucký či krkonošský Rýbrcoul a další bájné a historické postavy tu vystupují v napínavých, groteskních i šokujících příbězích, v nichž se českému čtenáři představují v novém a překvapivém světle. Překladatel Marek Vajchr doplnil svůj výbor z Rozprav dialogizovanou předmluvou a zevrubným komentářem, které tvoří podstatnou součást edice a v nichž erudovanou, avšak čtivou formou dokládá nejen zásadní a doposud přehlížený přínos Grabenova díla v literárním a kulturněhistorickém kontextu.
Honba za smyslem je komponovaným autorským výborem z kritických statí o literatuře a kulturněhistorických esejí z let 2008–2018. Svazek volně navazuje na autorův předchozí výbor z prací z let 1997–2007, nazvaný Vyložené knihy.
I. M. Jirous – Jan Lopatka – F. X. Šalda – Růžena Grebeníčková – Milan Kundera – Egon Bondy – Ivo Vodseďálek – Ladislav Novák – Milan Uhde – Petr Uhl – Pavel Kohout – Jan Vladislav – Jiří Cieslar – Martin Reiner – D. J. Novotný – Jaroslav Rudiš – Miloš Urban – Petr Stančík – Marie Michlová – Markéta Pilátová – Bianca Bellová – Ondřej Štindl – Alžběta Bublanová – Jaroslav Žváček – Petra Hůlová – Jan Němec – Petr Čichoň – Emil Hakl – Tereza Boučková – Jan Balabán – Petr Placák – Petr Šabach – Sylva Fischerová – Jiří Hájíček – Jáchym Topol – Ivan Matoušek – Malý Bobeš ve filmu – o zjevení Blaníku
Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filosofů pro autora podstatných.
Hanč – Beckett – McLuhan – Kolář – Plíšková – Krchovský – Le Grand Jeu – Knižní gril – Kolmačka – Baudelaire – Kubišta – Matoušek – Kritické časy (Pohřbívaným zaživa) – Bondy – Walser – Zábrana – Céline – Boudník – Sorokin – Stankovič – Topinka – Conrad – Hruška – Knižní klec – Jirous – Kabeš – Dostojevskij – Pánek – Duchamp – Frynta – Gombrowicz – Vodseďálek – Grögerová – Nietzsche – Hauková – Orwell – Knižní krematorium – Poe – Hejda – Zelenka – Rimbaud – Hiršal – Klíma – Musil – Sekal – Topol – DADA – Hrabal – Zajíček – Kafka – Hlasy z podzemí – a další
Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra.
