Bronislava Volková Books

Exploring the multifaceted concept of exile, this volume delves into its literal and metaphorical interpretations, particularly through the works of Central European Jewish authors. It examines various perspectives on exile, with a significant focus on the nuances of inner exile, highlighting the emotional and psychological dimensions of displacement. The analyses offer a rich understanding of how exile shapes identity and experience across different contexts.

Nová sbírka Bronislavy Volkové nám předkládá poezii vyjadřující básnířčinu filozofii duchovního osvobození a věčného omlazování přítomným okamžikem. Její verše neustále vysílají výhonky nového růstu všemi směry, mají imaginativní rozlet srdce i jazyka a srší lehkostí vzácně vyváženou intelektuální střízlivostí. Její poselství lidstvu, někdy temné, jindy projasněné, je vždy velkorysé. Je naplněné nepotlačitelnou silou citového vytržení, jež je vždy ukázněné, ale dere se nezadržitelně z jejích jemně vytříbených veršů. Varuje před duchovní smrtí, aby hned nato oslavila úžasný, sdílený dar života. Její poezie byla popsána jako „složitě prostá“ (Josef Hrubý), „slnko na zaklínanie noci“ (Marián Hatala) a „lyrický prostor, kde svoboda je to nejdůležitější“ (Clarice Cloutier). – Bethany Braley, May 2011 Tato kniha je publikována v bibliofilním paralelním vydání české a anglické verze (2010–2011) s třemi kolážemi a dvěma fotografiemi autorky.

„Nepočítáme-li nejmladší literární dorost, právě Volková je první současnou renomovanou básnířkou, o níž můžeme bez jakékoli nadsázky konstatovat, že se stává nebo už se definitivně stala autorkou bilingviní a že o ní můžeme mluvit jako o česko-americké básnířce. (…) Její verše zjevně však vycházejí z vize otevřeného světa a posléze – třeba i v podobě oněch ,motáků do uší pěny‘, máme-li složit hold tomuto jejímu klasickému básnickému obrazu – se stávají argumentem, že básnická reflexe má dál váhu ve světě masových mediálních zkratů a básnění na pomezí globalizujícího se tvůrčího analfabetismu… Všichni jsme totiž neustále vrháni do všudypřítomné pěny dní – ale jen reflexívní, lyrizované básnické strofy dovedou v tomto chaosu a labyrintu rozpoznat kýžený tvar, nastolit žádoucí řád, najít cestu k cíli – čili dovedou být poezií.“ – Vladimír Novotný, Praha, Listopad, 2000 Dvojjazyčná edice, Edwin Mellen Press, Lewiston, New York, 1999. Přeloženo autorkou s Willisem Barnstonem, Andrew Durkinem, Gregory Orrem a Lilli Parrottovou. Anglický překlad Motáků do uší pěny, původně vydaných v češtině v PmD (Poezie mimo Domov, Mnichov) 1984.

Druhá inovativní sbírka dvojjazyčné poezie Volkové, Entering Light / Vstup do světla, nabízí zrcadlové spojení snových, někdy surreálných básní, naplněných světlem. Obsahuje české a anglické verze s šesti barevnými kolážemi autorky. Tento cyklus básní, podobně jako předcházející Proměny / Transformations, je napsán hybridní dvojjazyčnou formou, která se stala charakteristickou pro Volkovou. Umění dvojí kompozice spojuje paralelní básně do jediného obrazového celku, přičemž čeština a angličtina mají stejnou váhu autentičnosti. Napsat báseň, která by nebyla zbytečná, je obtížné. Volková se snaží vytvořit dílo, na které čtenář nezapomene, obsahující nečekané poznání a otevírající duši. Její poezie není zbytečná; kdo se do jejích sbírek ponoří, stane se jejím obdivovatelem. Volková nabízí pohled do svého bohatého, citlivého a nepokojného nitra, plného uměleckého hledání sebe sama. Dvojjazyčná bibliofilní edice s šesti kolážemi autorky byla vydána v roce 2002. Redakce anglické verze se ujala Clarice Cloutier.

Tato nová kniha známé česko-americké básnířky provádí čtenáře cestou nejtěžších omylů lidské civilizace, jakož i osobním smutkem a pastmi vytvářenými strukturami moderního života. Potom mění zrcadla vidění a vede nás do míst rozkvetlých mírem, moudrostí, lehkostí a útěchou. Autorka nastoluje otázky životního prostředí, války, starých i moderních civilizací, nelidskosti, stárnutí a smrti nejbližších a končí meditativní poezií. Kniha byla napsána za podpory Indiana Arts Comission. Vychází zároveň česky a anglicky jako bibliofilní paralelní vydání se čtyřmi barevnými kolážemi autorky v české a čtyřmi v anglické verzi. Vázané v ručně vyrobeném papíře, 94 str. Anglická verze byla redigována Clarice Cloutier.

Po hřbetě ďábla: Dvojjazyčná antologie české poezie dvacátého století představuje 65 vybraných českých básníků v anglickém překladu spolu s životopisy. Přeloženo a redigováno Bronislavou Volkovou (profesorkou české literatury, komparativní literatury a židovských studií na Indiana University) a Clarice Cloutier (přednášející na pražském programu New Yorkské univerzity a Karlovy univerizity v Praze). Antologie předkládá slavné básníky spolu s básníky, kterým se nedostalo zasloužené pozornosti, básníky vedle básnířek a exilové básníky vedle básníků, již prožili dobu totalitního režimu v Československu. Úvod autorky, doslov Alfreda Thomase. „Tyto básně jsou více než výrazem řady individuálních talentů: především svědčí o kultuře, jejíž přežití ve dvacátém století plném kalamit nelze označit za nic menšího než za zázrak. Totéž může být řečeno o publikaci této antologie.“ – Z doslovu Alfreda Thomase, University of Illinois, Chicago

Výber z poetickej tvorby Bronislavy Volkovej (nar. 1946 v Děčíne) je ukážkou potenciálu slova, ktoré dokáže byť tvrdé, jasné aj ostré ako žula, ale aj jemné, mäkké a všeobjímajúce ako voda. V autorkinom rukopise zaujme hravosť formy i jazyka a ľahkosť, s akou dokáže previazať jednotlivé metafory do básnického celku. Výsledné obrazy predstavujú galériu umeleckých koláží, zatiší, miestami v surrealistickom až metafyzickom vyznení. Niekedy z veršov metafyzično dýchne z takej hĺbky, až pripomenie, že autorka je aj majsterkou-učiteľkou reiki. Básne zo staršieho exilového obdobia sú jemne nostalgické, miestami melancholické, vzdávajú hold prostredníctvom naturálno-panoramatických metafor vzdialenej pôvodnej domovine. V neskoršom období sú viac reflexívne, jemne karikujú či ironizujú rôzne životné i vzťahové sféry, ktoré sa priamo dotýkajú každého z nás. Napriek tomu stále z nich cítiť vánok nádeje: kto hľadá, nájde a bude aj nájdený.

Do almanachu jsme vybrali 15 autorů, kteří se narodili, nebo delší dobu působili v Děčíně. Jitka Badoučková, Jan Bandurič, Radek Fridrich, J. H. Kalif, Jiří Kment, Marie Profeldová, Vladimír Raffel, Oscar Ryba, František Řezníček, Tomáš Midgi Řezníček, Zdeněk Šlais, Jan Šmíd, Petr Váradi, Václav Vokolek, Vladimír Vokolek, Bronislava Volková. Doslov napsal Vladimír Novotný.

Střední Evropa ve dvacátém století a odchod do Ameriky. Kniha se zabývá pojmem exilu na mnoha úrovních – od doslovné po metaforickou. Kombinuje analýzy převážně židovských autorů Střední Evropy dvacátého století, kteří obvykle nebývají spolu spojováni, jako jsou Kafka, Kraus, Levi, Lustig, Wiesel a Frankl. Sleduje i typické cesty, které exiloví autoři podnikli, z Východu na Západ a později až do Ameriky. Pojem exilu a jeho podob je analyzován z mnoha různých hledisek a velký důraz je věnován především podobám exilu vnitřního. Bronislava Volková, sama dlouholetá exulantka, a proto intimně zasvěcená do tématu skrze vlastní zkušenost, v knize vytváří jedinečnou typologii exilu, která obohatí oblast intelektuální a literární historie Evropy a Ameriky dvacátého století.

Příběhy zpoza oceánu Bronislavy Volkové jsou filozofické povídky o hledání smyslu života. Na rozdíl od jejího rozsáhlého díla poetického a esejistického jde o žánr, kterého se zmocňuje především s ironickou lehkostí, byt ani zde nezapře svou neustálou myslivost, s níž přistupuje ke světu, i surrealistický způsob zpracování jednotlivých témat. Jde o příběhy lyrické i narativní, prosycené úvahami o místě člověka ve světě. Jsou zde kratičké prózy (ba i jednoaktovka) vypovídající o pokřivených či vyprázdněných vztazích mezi muži a ženami, v nichž jde o odhalování prapodstaty lidských osobností, je zde syrový dialog mužských a ženských elementů i proudy podvědomí. Delší příběhy odrážejí vykořeněnost hrdinky vržené do amerického světa spojenou s hravými i vážnými úvahami o různých aspektech smyslu života. Někdy máme pocit, že posloucháme úvahy přemoudřelého dítěte, žijícího ve fiktivních situacích. Poslední, nejdelší a členitý příběh je příběhem hluboce filozofickým, vyrovnávajícím se s otázkou obětí násilí, a to především v ženském světě, a přesvědčivě budujícím vývoj, který může vést k vymýcení této duality mezi násilníkem a obětí. Vhledy a přístupy autorky jsou v naší společnosti nezvyklé, neotřelé a podnětné. Autorka používá ve svých povídkách zároveň jedinečný styl, který osciluje mezi stylizovanou dětskou naivitou a humornou filozofickou úvahou. Zvláštní je zde i kombinování ich­formy s er-formou, jindy použití formy dialogické, včetně vnitřního dialogu. Pozoruhodný a poutavý je i formální kontrast intelektuálního diskursu s obecnou češtinou. Filozofické povídky Bronislavy Volkové zároveň zpochybňují svůj žánr i samotnou existenci zobrazených událostí. Jde přitom o skryté metafyzické pojetí života a budování zodpovědnosti za vlastní svět.