Veselé, vtipné vyprávění o Prokůpkovi a pravěkém brontosaurovi Přesličkovi určitě pobaví mladší děti.
Prokůpek dostane k narozeninám od dědečka brontosaura Přesličku. Přeslička má tu výhodu, že se umí podle potřeby zmenšit, stačí několikrát zívnout a je velký jako pejsek, to aby ho Prokůpek mohl mít přes noc ve svém pokoji. Ráno, když kýchne, je z něj zase pořádný obr! Přeslička je správný kamarád, který umí nejen mluvit, ale taky malovat a trochu počítat. A co se s ním dá zažít legrace, třeba na školním výletě s celou Prokůpkovou třídou 2. B!
Tatínek, maminka, babička a hlavně Marek a Honzík bydlí v malém domě v malém městě a žijí si jako v pohádce.
Kamarádí se se sněhulákem panem Vločkou, vodníkovi Vodičkovi kupují zmrzlinu, a když tráví léto v chalupě u lesa, navštíví je princ Bajaja. Je to pohodové čtení o malých předškolácích a šťastné rodině v průběhu jednoho roku.
Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená „ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže“, stavu, kdy v člověku přesto občas „skučí a sténá vichr tesknice“. Jeho idylický vztah s nevinnou, půvabnou Rozárkou jen občas narušuje žárlivost a smutek nad nenaplněnou chlapeckou touhou a cudností jeho mladičké milé.
Pozadí jejich křehké romance tvoří impresionisticky načrtnutá líbezná jesenická krajina, ať prozářená sluncem či zkrápěná deštěm, působivá svou rozechvělou atmosférou a lyrickými obrazy.
Láska, která nakonec nebyla na celý život, ve vypravěči přetrvává jako krásná bolest, přestože po rozchodu naváže další vztahy včetně manželství. Z kouzla své ztracené milé, s níž rozpráví ve snových, imaginativních pasážích a která se v jeho vzpomínkách stává jakýmsi prototypem čistoty, něhy a poezie, se nevymaní ani ve stáří.
Vypravěčovo líčení je však zároveň konfrontováno s jeho deníky a dopisy, nalezenými po čtyřiapadesáti letech, které jeho paměť zpochybňují a nabízejí dvě odlišné „minulosti“. Nostalgické vzpomínky na mládí a melancholie nad jeho uplynutím ho zavedou do míst, kde kdysi jako gymnazista prožil šťastné chvíle se svou prázdninovou láskou. Až tady si uvědomí, že jeho milá je nenávratným přeludem a že čas nelze vrátit.
Román Útěk k šimpanzům, inspirovaný úspěšnou rozhlasovou hrou, se odehrává v dystopické době, kdy vládnou roboti. Lidé jsou považováni za živočišný odpad a žijí v degradovaných podmínkách, krmeni granulemi. Tragédií je, že si svůj pád způsobili sami. Roboti, nazývaní plecháči, lidstvo dosud nevyhladili, protože lidé slouží jako jejich zábava. V chovných stanicích trénují běžce, kteří se účastní závodů, na které se sází. Když běžec začne prohrávat, je bez váhání utracen.
Plecháči, ačkoliv se snaží napodobit lidi, postrádají skutečné porozumění lidské podstatě. Lidé se stali ubohými bytostmi, které se vzájemně nenávidí a jsou ochotny zabíjet pro okamžitou slávu. V této mizérii však existuje skupina lidí na odlehlém statku, která žije podle hlasu lidského srdce, jako v dobách, kdy lidé obdělávali půdu, milovali se a radovali se z přírody.
Nabízí se otázka, zda je útěk do pralesů, kam se plecháči neodváží, poslední nadějí pro lidstvo. Tato skupina se pokusí o útěk k šimpanzům, což se stane jejich posledním bojem o přežití. Román skrývá velké tajemství, které přinese nečekaný obrat na statku, a jeho odhalení by mohlo čtenáře připravit o zážitek z četby.
Humoristicky laděný román zachycuje příběh lásky mladého moravského kněze a osmnáctileté dívky, jež vyústí ve zběhnutí preláta z katolické církve... Hlavním tématem je sice morální poklesek katolíka, ale autor říká: "Není to ani pro církev, ani proti církvi.
Je to román o lásce, která skončila bledě." Kniha, jež by se dala charakterizovat jako čeští Ptáci v trní, je psaná v poněkud absurdním duchu - jak se praví v posudku poroty: "...autor se v lyrizovaném, básnivém vyprávění místy vědomě po-hybuje na hranici nonsensu".
Váz., 240 stran, 12,5 x 20 cm
Historizující burleska s vtipem a ironií nahlíží na mýtus o Daidalovi a Ikarovi jako na současnost, zpochybňující, jak tomu skutečně bylo. Autor promítá na plátno své fantazie milostný příběh ze starověké Kréty, kde vládl Mínós, přitroublý a poživačný král, který uplatňoval moc nad Daidalem, proslulým vynálezcem a umělcem. Daidalos, deptán královými příkazy, touží po tvůrčí svobodě a lásce, zejména po Mínoově dceři Ariadně. Jeho láska k ní odráží jeho pýchu a neschopnost přizpůsobit se společenským pravidlům. Ariadna jeho city opětuje, avšak nejen jemu, ale i jeho synovi Ikarovi, známému svými slabostmi a tragickým koncem. Tato milostná partie se nevyhnutelně střetává s realitou, Daidalův život se ocitá v ohrožení. Mýty žijí v bezčasí, a tak se starověký čas Kréty prolíná s naší současností. Daidalos se setkává s rivalem Picassem a bohyní Pallas Athénou, zatímco do Kréty připlouvá vor s americkým tabákem. Jeho příběh, nesený ironií, zobrazuje génia, jehož sebestřednost ho vede k oběti životů nejbližších ve víře, že jeho dílo ho ospravedlní. Historie však podtrhne Daidalovi nohy; Ikaros, floutek a sukničkář, zůstane v paměti národů, zatímco na Daidala si budoucí generace sotva vzpomenou.
Rozverný příběh jedné noci na Rothschildově zámku se odehrává kolem vany plné šampaňského, skleníku se satyrem a dvěma bakchantkami, za zpěvu tří slavíků. V této podivuhodné noci, kdy se zrodí nová láska a stará je odvržena, se velkopodnikatel Gutmann ocitá ve stínu bankéře Rothschilda. Rothschild se rozhodne na večírku bavit a zapomenout na starosti, dokonce se těší na rozvernost a na to, že naplácá své paní na zadek.
Na večírku se objevuje veliká vana naplněná šampaňským, která se stává urychlovačem událostí. Bublinky šampaňského oživují atmosféru a přitahují krásnou dívku, jež strhne pana Rothschilda do vany. Tato noc plná vášně a radosti vyvolává v srdcích hostů lásku a nadšení. Kdo by si nepřál prožít takovou noc, kromě skeptiků a lidí se studenou krví?
Do děje se vkládá autor Miroslav Stoniš, který se nepatřičně zaplétá do konverzací s postavami, což je projev jeho autorské svévole. Naštěstí se postavy drží svých zkušeností a nenechají se vyvést z míry Stonišovým vměšováním. Příběh nabízí zábavu a lehkost, které čtenáře vtáhnou do světa plného lásky a rozvernosti.
V próze by člověk poezii nehledal. Je stejně nepravděpodobná, jako již poněkud letitý básník, šplhající v Ostravě po okapové rouře do podkrovního pokojíku sexy doktorky. Přesto jsou obě tyto skutečnosti v novém románu Miroslava Stoniše již po přečtení několika stran reálné, akční a životaschopné. Aspoň pro čtenáře, oceňující bohatost imaginace dějových peripetií a jiskru Nezvalovských metafor, tak zpestřujících saturaci našeho všedního života.
Vytvářet a formovat poezii v próze je Stonišovou osobitou specializací. Nechal-li ji vykvést na ostravském úhoru, jsou její květy o to více překvapivě barevné. Je to snad rovněž poprvé, co se Stodolní ulice objevuje ne v krimi zprávách, ale v krásné próze. Osobitý a unikátní přístup k románové formě, poprvé použitý v románu Paterek a pastýřka laní a odměněný Cenou Knižního klubu, dotáhl nyní autor k dokonalosti.
Literární kritik Milan Blahynka román charakterizuje: "... snad se mi podařilo docenit aspoň z větší části nepochybné přednosti této nejnovější významůplné rozpustilosti. Na prvních desítkách stran se zdálo, že po nostalgicky laděné memoárové Vůni (Vdechoval jsem vůni potoka...) a sarkastickém Šampaňském (Rothschildovo šampaňské) přichází autor s lyrickým vyznáním, ale tato knížka je víc, je v ní i ta nostalgie, i sarkasmus a hlavně vančurovská dobrá míra."
