Lukáš Fasora Books

Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury. Publikace si klade za cíl kulturní analýzu univerzitního prostředí, přičemž jejím hlavním analytickým nástrojem je pojem „mýtus“. Autoři chápou mýtus jako kulturní jev spojující současnost akademické sféry s minulostí a jako archetyp ve smyslu psychologie Carla Gustava Junga. Mýtus je podle autorů pevně vázán na symboly, rituály, hierarchické znaky a tradice nejrůznějšího druhu. Kniha představuje americkému a západoevropskému čtenáři univerzitní kulturu vlastní tzv. humboldtovskému okruhu akademické tradice, přičemž v centru pozornosti stojí prostředí českého vysokého školství ve srovnání se situací v Německu, Polsku, Rakousku a dalších zemích. Významným aspektem je proto charakteristika středoevropských univerzit, které prošly ve 20. století diskontinuitním vývojem. Specifikem knihy je preference náhledu akademické kultury převážně z pozice ne- metropolitních vysokých škol vzniklých v 19. a 20. století. Autoři pojali svou knihu historicky, ale nebrání se významným aktualizacím. Zajímá je zejména rozpor mezi humboldtovským ideálem a „akademickým kapitalismem“, hledání univerzitní jednoty v rámci diverzifikačních tlaků, tendence k oslabování univerzitních svobod a různé podoby univerzitní samosprávy. Autoři se pokouší svou publikací vyvolat debatu nejen v historických kruzích, ale také u zájemců napříč univerzitní komunitou.

Ziel des Buches ist es die Frage der Generationen und Alterskohorten auch in der Geschichtswissenschaft stärker in den Fokus zu rücken. So wird etwa der Frage nachgegangen, ob es generationsspezifische Reaktionsweisen auf bestimmte historische Ereignisse gibt oder wie die Identität einer Generation mit anderen - ideologisch, sprachlich oder kulturell geprägten - Identitäten konkurriert. Das Buch erscheint als erster Band der Reihe Mitteleuropäische historische Perspektiven, die sich methodisch-theoretischen Fragen der Geschichtswissenschaft widmet.

Der vorliegende Sammelband zur historischen Elitenforschung ist das Ergebnis eines internationalen Workshops, der im Frühjahr 2015 in Cluj-Napoca (Klausenburg) stattgefunden hat. Im Mittelpunkt steht die Frage, inwieweit philosophische und soziologische Elite-Konzepte auf das Gebiet der historischen Forschung übertragen werden können und inwiefern die Quellenlage aus dem Gebiet der Sozialgeschichte vom 18. bis ins 20. Jahrhundert eine fundierte Erforschung historischer Eliten ermöglicht. Neben dem praktischen Erfahrungsaustausch über die Perspektiven und Grenzen der historischen Elitenforschung am Beispiel eigener Forschungen werden auch die Bemühungen der Geschichtswissenschaft thematisiert sich gegen andere Sozialwissenschaften, im Besonderen der Soziologie, zu öffnen und in einer Debatte über den Begriff der Elite in der historischen Entwicklung der Neuzeit zu engagieren. Damit können theoretische Konzepte aus vielen Feldern der Sozial- und Geisteswissenschaften mit empirischen Befunden aus historischen Quellen zu einer neuen interdisziplinären Symbiose verbunden werden.

Die Beiträge in dem vorliegenden Band diskutieren das Verhältnis zwischen Demokratie und monarchischer bzw. republikanischer Staatsordnung in der Tschechoslowakei und (Deutsch)Österreich in der Zwischenkriegszeit. Analysiert wird dabei nicht nur das 'Nachwirken' politischer und demokratischer Strukturen der Habsburgermonarchie in ihren Nachfolgestaaten, sondern auch der in Prag wie Wien im Laufe der 1920er und 1930er Jahre schrittweise vollzogene Übergang von einer liberalen Demokratie zur einer zunehmend autoritäre Züge aufweisenden, nur noch vordergründig demokratischen Staatsform.

Die Entstehung der sogenannten sozialen Frage war eine Folge der wirtschaftlichen Veränderungen im 19. Jahrhundert, vor allem des Prozesses der Industrialisierung. Je nach Umfang und Dringlichkeit der sozialen Folgen erhielt die soziale Frage lokal und zeitlich ein variables Antlitz. Der Band stellt die grundlegenden Rahmenbedingungen und Konturen der öffentlichen Diskussion über die soziale Frage vor. Dieser Diskurs hatte auch im städtischen und aristokratischen Milieu der böhmischen Länder in den Jahren 1873-1914 stattgefunden. Schon die Definition des Themas respektiert die Tatsache, dass die soziale Frage einen breit gefächterten Themenkreis einschloss, der auch einen Großteil der Bewohner ländlicher Regionen sowie einen Teil der Gewerbetreibenden umfasste. Ziel der Beiträge ist es, die tschechischen Historiker in die Diskussion über die soziale Frage als eines der wichtigsten Probleme der Geschichte der Industriegesellschaft einzubinden und auf der Basis einer Rezeption vornehmlich deutscher Forschungen auf Spezifika der Länder Ostmitteleuropas aufmerksam zu machen.

Die Brünner Straße (B 7) gehört zu den wichtigsten Verkehrswegen Österreichs. Seit ihrem Ausbau durch Karl VI. hat dieser Verkehrsweg, der von Wien nach Brünn führt, viel erlebt. Man denke an Napoleons Armeen, die vor 200 Jahren hier entlang zogen; an die Weinfuhrwerker, die den „Brünnerstrassler“ in die nahe und doch so ferne Hauptstadt brachten, oder an die kaiserliche „Fahrpost“. Seit 1989, dem Jahr der Öffnung des Eisernen Vorhanges, wurde die Straße immer mehr zur internationalen Transitroute mit ständig wachsendem Verkehrsaufkommen. Nun stehen abermals gravierende Änderungen bevor. Durch den Bau der Nordautobahn (A 5) wird sich die Funktion der Brünner Straße wieder verändern. Dieser Band schildert in Bild und Text die Geschichte dieses Verkehrsweges von Wien nach Brünn. Eine Vielzahl von Photographien aus privaten und öffentlichen Archiven dokumentiert den Alltag und das Leben auf und abseits der Brünner Straße. Der Band enthält u. a. Informationen und Bilder zu folgenden Orten an der Brünner Straße: Wien-Floridsdorf, Wien-Stammersdorf, Eibesbrunn, Wolkersdorf, Hochleithen, Kollnbrunn, Gaweinstal, Schrick, Hobersdorf, Wilfersdorf, Erdberg, Wetzelsdorf, Poysdorf, Drasenhofen, Nikolsburg/Mikulov, Muschau/Mušov, Pohrlitz/Pohoroliče, Brünn/Brno

Kniha si klade dva stejně významné cíle: oslavit 90. výročí vzniku univerzity a otevřít diskusi o tradicích, podmínkách a perspektivách univerzitního vzdělávání v kontextu českých moderních dějin.

Reprezentativní publikace představuje více než třicet příspěvků od předních českých historiků (J. Malíř, P. Marek, M. Myška, C. Nečas, J. Pešek aj.) z univerzit, muzeí, archivů a pracovišť akademie věd na téma sociálního a profesního vývoje obyvatelstva v 19. století. Kompaktní dílo staví na prolínání zemského faktoru, velkých sociálních a kulturních dějin a na typologické biografii zajímavých osobností, vše v kontextu vývoje celé střední Evropy. Do sborníku byly např. zařazeny texty na téma „šlechtic“, „rabín“, „advokát“, „vinař“, „potulný divadelní umělec“, „četník“ nebo „prostitutka“.

Autoři této průkopnické práce pojímají antiklerikalismus jako součást modernizačních evropských procesů, provázejících budování evropských národních států a jejich politických institucí. Antiklerikalismus je v jejich očích součástí „ambivalence moderny“, která se vyznačuje střetem identit a proměnou životních orientací a mentalit. Autoři vymezují termín antiklerikalismus v kontextu duchovních a náboženských dějin 19. a 20. století, s důrazem na jeho dobové proměny v multinárodní a multikonfesní habsburské monarchii od roku 1867, resp. v období první republiky. Antiklerikalismus získával podobu kulturního boje, jenž se uplatňoval především v otázce školské a manželské politiky, resp. v otázce rituálů – smrti a pohřbívání. Vedle perspektivy celozemské, české a moravské, nazírané prostřednictvím zákonů a zákonných opatření, resp. prostřednictvím střetů mezi politickými programy jednotlivých stran, autoři zvolili i perspektivu mikrohistorickou (Brno, Kladno, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Polná, Žarošice, Lidečko, Mikulovice u Pardubic), jež ozřejmuje, jak se antiklerikální nálady a postoje uplatňovaly během každodenního náboženského, politického a společenského života.

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: „koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse… Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i „za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.