Two novellas ("The Bass Saxophone" and "Emoke") by a banned Czech writer who won the 1980 Neustadt International Prize for Literature and the Canadian Governor General's 1985 Award for Fiction. The stories evoke the everyday nature of tyranny and the beleagurred individual's resistance to it.
Smiricky, from "The Engineer of Human Souls", is a witness to an event, which the Catholic townspeople insist is a miracle, but the Communist Party denounces as a fraud. A priest dies under interrogation. Twenty years later the case is reopened and Danny is drawn into the investigations.
Može se, bez dvoumljenja, kazati da Kundera uživa glas jednog od najprivlačnijih pisaca danas u Evropi. Osnovno obeležje Kunderinih pripovedaka može se izreći ovako: svrsishodan izraz, odmeren tempo, blaga ironija koja ne pogađa "glavnog junaka", nego se stavlja u pomalo pomerenu perspektivu, smisao za detalj i veština posmatranja, stvaranje osobene atmosfere, vešto fabuliranje, dobra poenta, čvrsto komponovanje. Iz ovih priča izbija onaj dah koji nam je znan iz najboljih dela "Češke filmske škole".
České baroko není sice posud všestranně prostudováno, ale jistě je již plně rehabilitováno. Dnes tedy bude už stěží někdo tvrdit, že baroko je souznačné s "temnotou" českého ducha, málokdo se odváží pochybovat, že se barokem češství vyjádřilo naopak mohutně a velkolepě: obecně vzato, je u nás baroko dobou, kdy česká tvořivost přináší na dlouhé časy naposled náš vlastní a originální příspěvek do obecného a společného fondu evropské kultury; umělecky vzato se naše baroko svou vskutku tvůrčí povahou velmi kladně odráží od obou epoch, které je historicky rámcují, jak od naší renesance, tak i od osvícenského pseudoklasicismu. - Václav Černý, úvod ke studii Generační periodizace českého baroka
Set in Czechoslovakia in the 1960s, the story revolves around a young doctor who has a way with women and an aversion to politics. He suddenly finds himself caught up in his country's political turmoil and in a crisis of commitment with the women in his life.
Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…
