Jazyk, kterým se běžně mluví, je trapný a vtíravě nevypnutelný, jako nekonečný vstup komentátora Frekvence 1, ale z nějakého důvodu se za jeho doprovodu odehrávají všechny důležité věci v životě. Člověk je frázemi a klišé obklopen tak dokonale, že mu nezbývá než realizovat se skrze ně. A básník pak může být přistižen, jak při pohledu na sebe píše životopis tuningového paka a masochisticky jej přijímá za vlastní.
Sbírka intimních básní ve slovenštině si pohrává s jemnými metaforami a jazykovými zvláštnostmi. Druhou část knihy tvoří krátké lyrické prozaické útvary psané v češtině a datované jednotlivými dny ledna 2009.
Příspěvek ke kulturním dějinám a orální historii antroposofického hnutí 1911-1992.
Zdálo by se, že dějiny umění 20. století každé větší umělecké hnutí fakticky popsaly a chronologicky zařadily. To, že teosofka a antroposofka Hilma af Klintová v posledních letech otřese kodifikovanými dějinami abstraktního umění však téměř nikdo nepředpokládal. Ovšem af Klintová byla jen malou částí velkého uměleckého hnutí, jež celosvětově poprvé ozřejmuje tato monografie. Jeho počátky jsou spjaty s Mnichovem a Stuttgartem (1907–1913), především však s Dornachem u Basileje, kde roku 1913 vznikla reformní umělecká kolonie kolem stavby prvního Goetheana. Na prahu světového konfliktu se do ní uchýlily ezoterně orientované kulturní elity ze západní i východní Evropy, Skandinávie i Ruska, aby následovaly Rudolfa Steinera, charismatického rakouského filozofa, přírodovědce, pedagoga, architekta a redesignéra světa. Monografie vedle studií o antroposofickém umění představuje 125 tvůrců, kteří se mezi lety 1913–2013 pohybovali v mnoha oblastech od malířství, sochařství, grafiky, uměleckého řemesla a designu, textilního umění, tvorby hraček, krásné a dětské knihy a samizdatu až po architekturu, scénografii, eurytmii, poezie a moderní hudbu. Ano, existují dosud nevyslovené a neprobádané – akademickou obcí zamlčené – dějiny antroposofického umění evropského formátu.
Třetí sbírka Davida Vody (nar. 1976), básníka a historika umění, je jako spirála, která se napíná, smršťuje, roste. Jeho poezie pulzuje od hmotného k duchovnímu a zpět. Lze jí propadnout jako papírovým dnem. Vidět ji v barevných kostkách poskládaných na holé zemi. Slyšet ji v altu hortenzií. Dotýkat se jí, když kráčíš po dně vrásky kolem milovaných úst. David Voda ve své Manitobě tvoří vše nové. Z nápisů tužkou po bílé stěně, z ladění zvonů, bzukotu pump, bobulí pámelníku, ze světla, v němž žijeme. Manitoba je v řeči kmene Krí místo, kde se prérie úží, aby duch prošel uchem jehly. Mezi životem a smrtí je trhlina, předkové přicházejí, aby pojedli z našich talířů, a mizejí syti našimi úlitbami. Kosmem zní jazyk jako chůze, láme bochníky sněhu, drtí skořápky popelavých vajec. Do úžiny ducha lze vstoupit odkudkoli, jen položit klepadla na své spánky.
