Stanisław Vincenz Books

Stanisław Vincenzs "Auf der Suche nach dem Taubenbuch des Baal Schem Tow" erkundet die geheimnisvolle Karpathoukraine und die Begegnung von huzulischer und jüdischer Kultur. Die Geschichten des Autors, wie die von "Jekely, den Einfältigen" und dem Baal Schem Tow, reflektieren diese kulturelle Vermischung. Die Edition enthält zudem einen Vortrag und einen Essay.

Tetralogie Na vysoké polonině, nazývaná také „huculská epopej“, je sága o krajině, lidech a životě Huculska, karpatského regionu Verchovyna. Tvoří ji příběhy skutečných i legendárních postav, popisy – místy až etnografické – zvyků, svátků a událostí, líčení krajiny a každodenního života, pověsti, legendy, texty lidových písní. V centru stojí Huculové, mnoho prostoru je věnováno všem ostatním v Huculsku usazeným kulturám – arménské, valašské a zejména židovské. Vždyť v jeskyni nad řekou Čeremoš žil Ba'al Šem Tov, zakladatel chasidismu. Jako se v díle mísí kulturní vrstvy, nelze je zařadit ani žánrově: střídají se tu pasáže románové, reportážní, esejistické, forma eposu, lidového vyprávění nebo sympozionu. Záměrem však nebylo dokumentovat tento svět. Vincenz nazývá Huculsko „slovanskou Atlantidou“ a pokládá ho za zdroj lidských hodnot, z nichž by mohla čerpat současná evropská kultura.

Válečné vzpomínky polského spisovatele a filozofa, který uprchl v roce 1939 před sovětským záborem z východního Polska a zbytek života strávil v emigraci.

Poslední kniha tetralogie nazývané také „huculská epopej“ rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí. Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné – to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků, arménských kupců. „Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč – rozvážný jako Homér – vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade otazníky nad podmínky lidské existence – důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty.“