Alain Finkielkraut Books

Die Visionen von Menschlichkeit und Menschheit haben Epochen bestimmt, Generationen mitgerissen. Wie und warum konnten sie in ihr Gegenteil verkehrt werden? Alain Finkielkraut entwirft ihre Ideen-Geschichte, um seine These vom -Verlust der Menschlichkeit- zu beleben. Das Grauen und das Entsetzen, das die beiden Weltkriege, das Nationalsozialismus und Stalinismus im 20. Jahrhundert verbreitet haben, entsprechen einander. Die Ideen von Menschlichkeit und Menschheit - so die These von Finkielkraut - können nicht unschuldig weiterverfolgt werden.

Nasz wiek jest najwyższym stopniu czasem niepotrzebnego cierpienia, które nie wymaga dialektycznych wyjaśnień, ale czeka na to, by je ukoić - jeśli to możliwe - poprzez bezpośrednią i wolną od wszelkich apriorycznych założeń - pomoc. Jeżeli jednak również ta nowa odmiana filantropii, pozbawionej już teraz klapek na oczach, stwarza problem, to dlatego, że i ona nie zerwała z okrucieństwem. Raz się sparzywszy, człowiek woli zarezerwować swój humanitaryzm wyłącznie dla wielkiej tragedii. Oznacza to, że potrzeba niemało krwi, aby przełamać jego powściągliwość i zmusić do działania. Jest go w stanie poruszyć jedynie jakaś niezaprzeczalna masakra i całkowicie bierne cierpienie. Dopóki zło nie ukaże się w całej oczywistości, dopóki nie zostaną rozwiane wszelkie zastrzeżenia i wątpliwości - trzyma się na uboczu. Potem zaś ma już co innego na głowie. Nielitościwa zaiste delikatność. W ostatecznym rachunku w tej uczuciowej alienacji wobec nędzy jest tyle samo okrucieństwa co w męskiej decyzji, aby skończyć z nędzą tego świata, odwołując się do sprytnych argumentów.

Les années trente, dit-on, sont de retour. La droite intégriste et factieuse occupe la rue, l’ordre moral sort des catacombes, la crise économique pousse à la recherche d’un bouc émissaire et l’islamophobie prend le relais de l’antisémitisme. Cette analogie historique prétend nous éclairer : elle nous aveugle. Voulant lire ce qui arrive à la lumière de ce qui est arrivé, elle en occulte la nouveauté inquiétante. Montrer que nous vivons un tournant historique, paradoxalement masqué par la référence incessante à l’Histoire ; appréhender ce moment crucial dans ce qu’il a d’irréductible au répertoire de nos vicissitudes : tel est le pari de ce livre. Et l’enjeu est existentiel autant qu’intellectuel. Si, comme l’écrit François Mauriac, « l’épreuve ne tourne jamais vers nous le visage que nous attendions », il nous incombe d’être à l’heure au rendezvous et de regarder en face le visage que nous n’attendions pas.Dans une époque qui tend à se prendre pour une autre, l’exactitude devient la tâche prioritaire de la pensée.

«Pourquoi Péguy, maintenant ? Qu'avons-nous à faire des tourments d'un paysan normalien qui fut tout à la fois dreyfusard, catholique et socialiste, prophétique et désespéré ?Il fallait mettre Péguy à l'ordre du jour car c'est peu de dire de cette œuvre qu'elle est actuelle : en vérité, elle nous attend. L'heure est venue d'entendre dans notre présent et pour l'avenir les âpres questions dont Péguy a harassé son époque.L'heure est venue, si nous voulons comprendre notre temps, de lever la quarantaine, de lire Péguy, de réintégrer dans la cité intellectuelle la grande pensée poétique et critique qui annonce "une panmuflerie sans limites" et voit poindre "un monde non seulement qui fait des blagues, mais qui ne fait que des blagues, et qui fait toutes les blagues, qui fait blague de tout."»Alain Finkielkraut.

Die Zukunft, die sich schon 1982 in Alain Finkielkrauts Essay (L’Avenir d’une négation) ankündigte, ist zu unserer Gegenwart geworden. Es ist längst nicht mehr der rechte Revisionismus, der die Tagespresse beherrscht und es sind mehrheitlich auch nicht mehr die ewig Gestrigen, die den singulären Charakter der europäischen Judenvernichtung wirkmächtig in Zweifel ziehen oder leugnen. Das Geschäft des Revisionismus wird heute vielmehr von linken Aktivisten und postkolonialen Theoretikern besorgt, die nichts unversucht lassen, um an der Präzedenzlosigkeit der Shoah zu rütteln.

Du crime contre l'Humanité «Contre l'oubli de ce qui fut, il est toujours possible de faire appel, et de réveiller la mémoire.Contre une mémoire qui, au lieu d'acquitter notre dette envers les morts, met le passé à la disposition des vivants, leur sert de supplément d'âme, flatte leur bonne conscience, conforte leurs certitudes idéologiques, entretient l'époque dans son mélange si caractéristique de cynisme et de sentimentalité, contre une telle mémoire, il n'y a plus aucun recours.Avec le procès de Klaus Barbie, la mémoire des survivants a bien retardé le moment où les victimes du nazisme, de réelles, deviendront historiques. Mais si c'était pour les livrer à l'actualité futile ou pour redonner vigueur et légitimité à une représentation de l'Homme que récuse précisément la vertigineuse notion de crime contre l'humanité, alors à quoi bon ?La mémoire a certes triomphé de l'oubli, mais c'est une mémoire vaine.»

Mit einem Vorwort von Harald Martenstein. Die Cancel Culture prägt zunehmend den Kulturbetrieb und beschränkt sich dabei längst nicht mehr auf Gegenwartskunst und Popkultur. Uminterpretierte Theaterstücke oder umgeschriebene Klassiker der Weltliteratur sind Ausdruck einer neuen Orthodoxie. Autoren, die nicht den Zeitgeist predigen, werden zu Dissidenten degradiert. Über Literatur wird nicht mehr gestritten, das Feuilleton klagt an und richtet. Alain Finkelkraut erhebt seine Stimme gegen den Einzug totalitärer Denkmuster und den moralischen Absolutismus im Kulturbetrieb. Der bekannte Philosoph bietet den selbsternannten Tugendwächtern mit sprachlicher Eleganz, Finesse und vielen Fallbeispielen die Stirn. Mit „Vom Ende der Literatur“ setzt er ein bedeutsames Zeichen für die Freiheit der Kunst – ein Meisterwerk.

"Que nous soyons réactionnaires ou progressistes, tournés nostalgiquement vers le passé ou résolument vers l'avenir, nous sommes tous modernes en ceci que nous revendiquons et que nous exerçons la liberté d'aimer qui nous voulons, comme nous voulons et le temps qu'il nous plaît. L'enfant de bohème est devenu roi. Nous avons balayé les conventions et supprimé les contraintes qui pesaient sur l'amour. Nulle autorité extérieure ne nous dicte nos comportements. La collectivité n'a plus voix au chapitre. Nous sommes, autrement dit, les maîtres des engagements que nous contractons. Cette souveraineté nous comble mais elle nous confronte aussi, sans dérobade possible, aux questions qui tourmentaient la princesse de Clèves : suffit-il d'aimer pour savoir aimer ? L'amour est-il lui-même aimable, digne d'estime et de confiance ? A-t-il assez de ressources une fois levés tous les interdits, brisés tous les tabous, vaincus tous les obstacles pour résister à l'épreuve du temps ? Est-on fondé à croire encore dans l'amour durable ou cette promesse est-elle une chimère, une illusion, un leurre, un dangereux mirage ? On peut traiter ces questions qui sont désormais le lot de tout un chacun par la statistique et les sciences sociales. Sans mésestimer l'utilité de telles approches, j'en ai choisi une autre : la littérature. Après Madame de La Fayette, Ingmar Bergman, Philip Roth et Milan Kundera ont été mes éclaireurs."

Alain Finkielkraut setzt in seiner Autobiografie den Fokus auf die prägenden Etappen seines geistigen Werdegangs. Der große französische Philosoph greift Themen auf, die ihn sein Leben lang begleitet haben: die 68er-Bewegung, seine jüdische Herkunft, die Rassismus-Debatte oder den Staat Israel. Er setzt sich mit den Gedanken und Anregungen von intellektuellen Wegbegleitern wie Martin Heidegger, Milan Kundera oder Michel Foucault auseinander, philosophiert über seine europäische Identität und über deren Bedrohung durch den Multikulturalismus. So zieht der streitbare Denker nicht nur Bilanz über sich selbst und sein Werk, sondern auch über die europäische Gesellschaft an der Schwelle zu einem neuen Jahrtausend.

Réflexions critiques sur la modernité. Dénonçant le politiquement correct, le philosophe aborde tour à tour la question de l'identité nationale, l'immigration, les atteintes à la laïcité, la crise de l'école, les modes de vie contemporains, l'évolution des moeurs.

Hainer Kober, geboren 1942, lebt in Soltau. Er hat u. a. Werke von Stephen Hawking, Steven Pinker, Jonathan Littell, Georges Simenon und Oliver Sacks übersetzt. 

Série d'échanges ayant eu lieu depuis les attentats du 11 septembre 2001 aux Etats-Unis, entre les philosophes français et allemand à propos de la marche du monde, l'utopie politique, le rapport à l'autre dans les faits, la situation des juifs, les mutations des sociétés modernes, etc.

Znany francuski filozof autor eseju W imie Innego Antysemicka twarz lewicy Sic 2005 zastanawia sie tym razem nad tym czego Zachod moze sie nauczyc od Polakow Wegrow czy Czechow budujacych swoja tozsamosc zarowno z europejskich elementow uniwersalnych jak i lokalnych elementow narodowych Pomagaja mu w tym pytania kanadyjskiego profesora Antoinea Robitaillea Niewdziecznosc jest bowiem zbiorem jego rozmow z Finkielkrautem Nie jest to jednak zwyczajny zbior wywiadow pisze Robitaille w swoim Poslowiu Od samego poczatku pragnalem by byla to wymagajaca lektura zarowno za sprawa przyjecia przeze mnie roli adwokata diabla jak tez poprzez zasieg podejmowanych przez nia tematow Alain Finkielkraut ur 1949 w Paryzu filozof i publicysta enfant terrible francuskiego zycia intelektualnego Jego oryginalna refleksja wyrosla z Maja 68 i z czasem ewoluowala w strone konserwatyzmu Finkielkraut min bronil dorobku Heideggera przed zarzutem faszyzmu i ostatnich ksiazek Oriany Fallaci ktorym zarzucano rasizm Bronil tez rozroznienia na kulture wysoka i niska podkreslal znaczenie wiedzy i pamieci dla ludzkiej tozsamosci Jego mistrzami intelektualnymi sa Hannah Arendt i Emmanuel Lvinas Autor glosnych ksiazek Porazka myslenia i Zagubione czlowieczenstwo jest jedynym synem polskiego Zyda wiezionego w Auschwitz Po polsku ukazala sie ostatnio jego ksiazka W imie Innego Antysemicka twarz lewicy Sic 2005

Alain Finkielkraut byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 21, které se uvolnilo smrtí Féliciena Marceaua, a stal se tak 727. akademikem. Na slavnostním zasedání 28. ledna 2016 přednesl svůj první proslov, v němž poděkoval a vzdal hold svému předchůdci. Proslovy nových členů akademie mají dlouhou tradici, zaměřují se na laudatio, chválu jak nového člena, tak jeho předchůdce. Finkielkraut, esejista a filozof, v roce 2014 podal portrét Féliciena Marceaua, jehož minulost byla komplikovaná kvůli obvinění z kolaborace. Finkielkrautovo hodnocení ukazuje jeho velkorysost a kritický úsudek, zatímco Pierre Nora, historik, navázal na jeho proslov úvahami o krizi kultury a národa, což jsou otázky aktuální i v českém prostředí. Dialog mezi akademiky je jiskřivý, s humorem kontrastujícím s vážností situace. Česká kulturní veřejnost ocení výměnu názorů mezi Finkielkrautem a Norou, kteří prošli složitým názorovým vývojem. Čtenáři se seznámí s myšlenkami francouzských akademiků, kteří reflektují historii, vlastenectví, imigraci, roli médií a krizi tradiční politiky. Nad tím vším se klene vědomí, že kritické myšlení otevírá cestu k svobodě jednotlivce i společnosti.

Úvahy o společenských proměnách současné Francie Francie, podobně jako celá Evropa, se v posledních letech mění k nepoznání. Jak máme těmto proměnám rozumět? Jak se v novém světě vyznat a co očekávat? Odpovědi na tyto otázky přicházejí ze dvou stran: poučme se z historie, říkají jedni, dívejme se na společnou budoucnost, říkají druzí. Alain Finkielkraut ukazuje, že obě strany se mýlí: historické analogie i politické vize nám totiž přítomnost zakrývají a znemožňují nám vidět její skutečnou tvář. Ve svých komentářích k francouzským událostem z let 2013–2015, které připravoval pro rádio RCJ a časopis Causeur, se pokouší o věcné a střízlivé hodnocení, které je neideologické a drží se zdravého rozumu – asi tak, jak to známe u G. K. Chestertona nebo Raymonda Arona. „Jedině to je přesné, žít v přítomném okamžiku,“ cituje autor v úvodním mottu Charlese Péguyho. A život v přítomném okamžiku pro něj znamená odložit veškeré předsudky a „podívat se zpříma do tváře, kterou jsme nečekali“.

Esej francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta (1949) promlouvá do našich soudobých českých sporů o kulturu. Postihuje problematiku nacionalismu a etnicity i jevu, který se nazývá postmodernou. Proti pokusu o absolutizaci kultury autor hájí kritický rozum schopný rozlišovat hodnoty.

Ve své půvabné knížce přeložené pod názvem Co kdyby láska nikdy neskončila uvažuje Alain Finkielkraut o čtyřech podobách moderní lásky, která je sice vyvázána z tradičních svazujících pout přísné morálky a zatěžujících zvyků, přesto je spíše křehká a v ohrožení. Láska je dnes sice „volná jako ptáče“, ale je třeba se s autorem na chvíli pozastavit a ptát se, jaké podoby má dnes tato základní lidská emoce a zda vlastně ještě umíme opravdově milovat.

Ce livre est, d'un bout à l'autre, hanté par les événements qui font du XXe siècle la plus terrible période de l'histoire des hommes. Il ne se veut ni panorama, ni bilan, mais méditation obstinée et narration inédite de ce qui, depuis 1914, est advenu à l'humanité et plus précisément à cette idée d'humanité si difficilement conquise par les Temps modernes. Il cherche à comprendre pourquoi l'affirmation la plus radicale de l'unité du genre humain a pu, comme son désaveu le plus fanatique, produire un univers concentrationnaire. A la fois mortelle et meurtrière, l'idée d'humanité ne peut plus être maniée ni pensée innocemment. Il nous faut la défendre et la concevoir autrement, veiller à ce qu'elle vive et faire en sorte qu'elle ne recommence pas à tuer.