Aleš Filip Books

Historie, umění, architektura, památky, trasy. Brno a jeho okolí. V anglickém jazyce.

Rozsáhlá publikace, která vychází jako katalog výstavy české Katolické moderny v Moravské galerii v Brně, je výsledkem několikaleté badatelské práce autorského kolektivu odborníků z různých uměnovědných oborů. Hlavním tématem knihy je prezentace české Katolické moderny, důležitého kulturního ohniska přelomu 19. a 20. století, které tvořila skupina významných umělců a intelektuálů soustředěná kolem časopisu Nový život. Jejím hlavním cílem bylo sblížení tradičních duchovních hodnot s moderním způsobem života. Zakladateli Katolické moderny i jejího časopisu byli katoličtí kněží Karel Dostál-Lutinov a Sigismund Bouška, mezi její hlavní autority pak patřili Julius Zeyer, František Bílek, Otokar Březina, Felix Jenewein, Zdenka Braunerová, Alois Kalvoda, Jindřich Šimon Baar i někteří další umělci, kteří byli respektováni také představiteli jiných názorových platforem.

Sborník ze seminářů pro průvodce cestovního ruchu pořádaných v únoru až dubnu 2006.

Tato kniha je zaměřena na architekturu města Znojma v jejích kulturně-historických souvislostech. Vzhledem k jedinečné přírodní poloze sídla byla zohledněna topologická situace a její vliv na utváření urbanistické struktury (1. kapitola). Kolektiv autorů této knihy byl veden snahou poskytnout čtenáři názorný přehled o hlavních dílech znojemské architektury, k čemuž napomáhají četná vyobrazení. Poznání historie Znojma a jeho památek má samo již dlouhou historii. Středověké památky Znojma začaly už v 2. polovině 19. století přitahovat pozornost historiků umění a jiných odborníků z oblasti památkové péče. Jenom o rotundě sv. Kateřiny byly do současné doby publikovány desítky odborných i popularizačních prací. Na specializované studie odborníků v našem textu navazujeme a odkazujeme. Kapitoly 2., úvodní část 3. a 5.-7. jsou založeny převážně na původním pramenném výzkumu, jehož výsledky jsou dokonce v případě šesté a sedmé kapitoly u nás poprvé publikovány. Malířství, sochařství a uměleckému řemeslu je věnována pozornost do té míry, pokud přímo souvisí s architekturou, a dotváří její reprezentační funkci atd. Dalším případem je dokumentační funkce malby, grafiky či jiného výtvarného díla. Kniha je určena širokému spektru zájemců o architekturu a historii, aniž by přitom její autoři rezignovali na přesnost a kritický přístup ke zdrojům informací.

První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů. V roce 1874, ve svých 35 letech, přesídlil na Nový Zéland, kde se etabloval jako portrétista. Vynikl zejména portréty Maorů, v nichž věrně, až fotorealistickým způsobem, zachytil podobu mužů a žen z kmenů původních obyvatel Nového Zélandu, včetně jejich tradičních oděvů, zbraní, amuletů a tetování na obličeji. Nejen díky brilantnímu ovládnutí valérové malby se světleným účinkem dokázal svým portrétům propůjčit efekt živosti a přesvědčivosti, ale zároveň jim vtisknout heroický ráz, důstojnost i posvátnost. To odpovídalo myšlení a cítění Maorů, kteří v Lindauerovi našli duchovně spřízněnou bytost, která spolu s nezpochybnitelným malířským mistrovstvím byla předurčena k tomu zobrazovat jejich význačné představitele. Monografie je dílem česko-novozélandského autorského týmu, vedeného editory Alešem Filipem a Romanem Musilem, nezastupitelné jsou studie Leonarda Bella z University of Auckland a Ngahiraky Masonové z Auckland Art Gallery, která schraňuje větší část pozůstalosti Gottfrieda Lindauera.

Publikace (kolektivní monografie) přibližuje v chronologickém a tematickém uspořádání některé významné kapitoly brněnských politických, kulturních, náboženských a hospodářských dějin. Zvláštní pozornost je věnována problematice, která v předchozích, podobně koncipovaných publikacích nebyla z různých důvodů adekvátně zastoupena. Kniha je určena především učitelům, žákům a studentům základních a středních škol, kteří do města Brna jezdí na exkurze, výlety, výstavy apod., vysokoškolským studentům a všem zájemcům o dějiny Brna. Textový i obrazový materiál může být též vhodnou pomůckou pro společenskovědní semináře nebo podkladem pro začlenění regionálních dějin do výuky školního dějepisu.

I když se secese od svého „znovuobjevení“ v 60. letech těší velkému zájmu publika, dosud je vnímána poněkud jednostranně jako určitá módní vlna. Může být překvapivé, že výtvarné umění s typickými znaky secese se uplatnilo rovněž v sakrální oblasti. Secesní chrámy tvoří však jen malou část sakrálních staveb v době 1890–1914, jsou tedy do značné míry unikátní, a přitom stále téměř neznámé. Secesní chrámy na Moravě a ve Slezsku jsou první studií svého druhu. Jsou zde sumarizovány výsledky předchozího bádání, většina popisovaných děl však byla nově zkoumána na základě dosud nezpracovaných pramenů, přičemž některá z nich byla teprve autorsky určena. První část bohatě ilustrované knihy je zaměřena na kulturní historii a interpretaci vybraných děl sakrálního výtvarného umění, za nimi pak následuje katalog čtrnácti vybraných chrámových staveb. Hlavní přínos publikace je nová interpretace sakrálního umění jako důležité součásti tvůrčího rozmachu přelomové epochy fin-de-siecle. Morava se v této době dostává do popředí uměleckého dění ve střední Evropě. Kniha je určena širokému okruhu zájemců o umění, historii a spiritualitu.

Trať podorlické lokálky spojující Rokytnici a Vamberk byla otevřena v roce 1906 a bylo na ni dosaženo jubilejního 1000. kilometru místních drah garantovaných Královstvím Českým a stavěných za dozoru Zemského výboru Království Českého. V šesti kapitolách se čtenář může dozvědět o všech periopwetiích jednání před výstavbou dráhy, o její výstavbě a zahájení provozu. Následuje historický průřez provozem a životem kolem dráhy. Velká pozornost je věnována také vozidlům a klidem.

Kniha přináší nový, objevný pohled na tvorbu zcela mimořádné malířky Míly Doleželové (1922–1993). Žila a tvořila v Praze a hlavně na Vysočině, pod horou Javořicí, v Jihlávce, Klatovci a Telči. Milovníkům umění zanechala nesmírně obsažné a monumentální dílo sestávající z fresek a nesčetného množství olejomaleb, kreseb a grafik. Úvodní kapitola knihy z pera Markéty Bártové přiblíží životní osudy Míly Doleželové i jejího manžela, malíře a grafika Jiřího Mareše (1932–1984). Umělkyně se nejvíce proslavila jako „malířka cikánů“, hloubka jejího zájmu o romskou tematiku však značně přesáhla pouhé vnější okouzlení, neboť romský prvek, romipen, v jejím díle hluboce rezonoval. Ve své kapitole, jejíž záběr přesahuje až k současným romským umělcům, to názorně dokládá Jana Horváthová. Navzdory nepřízni ateistického režimu Doleželová po dobu tří desetiletí tvůrčím způsobem rozvíjela křesťanská témata. Možné odpovědi na otázky po filozofickém a teologickém obsahu této významné části jejího díla formuluje ve své kapitole Tomáš Mazáč. Monografie vychází u příležitosti 100. výročí narození malířky, doprovází ji téměř tři sta reprodukcí obrazů, fotografií a dokumentů, obrazové kalendárium jejího života a díla a několik příloh.

Dne 11. listopadu 2012 by se dožil devadesáti let vzácný člověk, duchovní otec a „dobrý bratr" mnoha lidí Stanislav Krátký, římskokatolický kněz, biskup skryté církve a 25. probošt mikulovské kapituly. V tomto sborníku chceme čtenářům nabídnout nové a dosud nezveřejněné vzpomínky na otce Stanislava, jejichž autoři pocházejí zširokého spektra lidí, které oslovil a ovlivnil. Některé z nich byly proneseny při posledním rozloučení s otcem Stanislavem v Mikulově dne 20. listopadu 2010, jiné byly napsány pro tento sborník a jsou uspořádány chronologicky. Vzpomínky jsou doplněny několika studiemi a rozsáhlou fotografickou přílohou.

Každý malíř dobře ví, jak těžké je vystihnout rozdíly ve výrazu rozesmáté a uplakané tváře. A přece i docela malé děti zvládnou nakreslit buď veselý nebo smutný obličej, aniž by se učily kopírovat skutečnost. Radek Pilař v „domalovánkách“ připravil hřiště, na kterém se dá trénovat stylizované znázorňování výrazů bez napodobování reality. Cílem hry je najít tu správnou konfiguraci dvou bodů a několika jednoduchých linií, které určí základní rysy. Když je děti metodou pokusů a omylů objeví, všichni hned na první pohled poznáme, kdo se směje, a kdo se mračí. Naivistické ilustrace a půvabné verše navádí děti ke kreativitě a kladou důraz na jejich pozornost a fantazii. Malý čtenář může následovat text a tvořit dle své fantazie nebo předlohu dokreslit dle originální předlohy. Je to zároveň cesta, jak dětem ukázat různé nálady, výrazy v obličeji a pomoci dětem pochopit různé psychologické aspekty lidské povahy.

Překládanka Radka Pilaře je obrazovou verzí nonsensových říkadel. Nejsou v ní mňoukající kohouti, zato spousta bytostí, poskládaných z rybiček a ptáčků. Výměny jejich těl, hlaviček, křídel, ocásků a ploutví jsou snadné a připomínají filmový trik. Nebudou z toho ale děti zmatené, jestliže se zrovna naučily zvířátka rozlišovat a správně pojmenovávat? Žádný strach. Ani mateřský jazyk si nikdo z nás neosvojil tím, že se naučil nazpaměť všechna slova a jejich tvary. K porozumění patří i převracení vědomostí. Je to důležitá a užitečná hra. Umožňuje porozumět vtipu a nacházet ve známých věcech nové vztahy a nečekané souvislosti. Radek Pilař s literátem Jiřím Filipem v šedesátých letech intenzivně spolupracoval a vzniklo tak několik zajímavých tvůrčích počinů pro děti. Kniha Rybky, ptáčci, proměňáčci byla Pilařovými prvním ilustrátorským souborem kreseb (koláží) vydaných knižně v roce 1963. Pilař zde popustil uzdu fantazii a pro Filipovy veršovánky vymyslel originální vazbu (tzv. překládací kniha), kterou si nechal patentovat.

Epochou salonů označujeme období mezi lety 1870 a 1914, kdy bylo tzv. salonní umění na vrcholu popularity, a nakonec také ve své pozdní, závěrečné fázi. Salony umění, pořádané podle pařížského vzoru, měly divákům poskytnout přehled o celé šíři spektra dobové výtvarné tvorby, jak domácí, tak zahraniční. Nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních směrů (realismu, naturalismu, symbolismu, secese atd.), i když převažovala tvorba středního proudu, pro niž je symptomatická zvláště žánrová malba s anekdotickou i moralizující pointou. Právě pro tuto tvorbu se vžilo označení salonní umění. To bylo dlouho opomíjeno jako konvenční a převážně komerčně orientovaná produkce. K novému zhodnocení začalo docházet až koncem šedesátých let dvacátého století. V českém prostředí sehrál iniciační roli profesor Roman Prahl, který do této publikace přispěl úvodním textem. Umělci pocházející ze zemí Koruny české studovali, žili a vystavovali jak v hlavním centru dění, Paříži, tak ve středoevropských centrech Mnichově, Vídni, Praze a jinde. Tomu také odpovídá složení mezinárodního autorského týmu a koncepce této unikátní obsáhlé publikace, která reflektuje působení několika stovek umělců (malířů, sochařů i grafiků), přičemž devadesáti pěti z nich jsou věnovány strukturované medailony.

Gabriel von Max (1840 - 1915) byl významným představitelem mnichovské malířské školy ve druhé polovině 19. století, jehož dílo si získalo uznání v Evropě i v zámoří. Byl profesorem na mnichovské Akademii umění a při příležitosti svých šedesátých narozenin byl povýšen do šlechtického stavu. Narodil se v rodině významných pražských sochařů a studoval malířství v Praze, Vídni a Mnichově, kde byl ovlivněn učitelem Karlem von Piloty. I když se usadil v Bavorsku, udržoval kontakty s českým prostředím a pravidelně vystavoval v Praze. Max se proslavil svým pojetím ženské krásy, inovacemi v náboženské malbě, zájmem o spiritismus a darwinismus a obrazy opic. Jeho styl se vyznačuje hladkým, staromistrovským přednesem a důrazem na estetiku a psychologii postav. Jeho vliv lze sledovat u mnoha českých malířů, jako byli Václav Brožík, Jakub Schikaneder a další. Tato rozsáhlá publikace, výsledkem několikaleté badatelské práce mezinárodního autorského kolektivu, je první českou monografií věnovanou Gabrielovi von Maxovi.

První monografie známého brněnského malíře a univerzálního výtvarného umělce Milivoje Husáka (nar. 1950). Jeho dílo zahrnuje: volnou tvorbu (kresbu a malbu), scénografické návrhy a další práce pro divadlo, sakrální umění, včetně komplexně řešených autorských interiérů kaplí, dále sluneční hodiny a jiné malby na fasádách, pomníky a pamětní desky, zastavení poutních cest, obálky a ilustrace knih a další práce. Rozsáhlý výčet děl v soupisové části monografie svědčí o mimořádně příznivém ohlasu jeho tvorby – ta je s porozuměním zkoumána a charakterizována v úvodní studii. Čtenáři přibližují umělce i tři z jeho textů. K názornému představení vývoje a rozpětí díla Milivoje Husáka přispívá velkoryse dimenzovaná obrazová dokumentace (95 vyobrazení, z toho 50 barevných). Autorem monografie je historik umění Aleš Filip.

Publikace vydaná k příležitosti 130. výročí železniční dopravy v okolí železničního uzlu Letohrad je věnována především historií tří významných železničních tratí Týniště nad Orlicí – Letohrad, Letohrad – Ústí nad Orlicí a Letohrad – Mezilesí. Úvodní kapitoly dokumentují vznik železniční společnosti ONWB, výstavbu první železnice ve sledované oblasti a její provoz do současnosti. Po detailních "projížďkách" uvedených tří tratí následují další kapitoly věnované historii železnice v Letohradě (dříve Kyšperku) a jejím vozidlům. Závěr tvoří pojednání o Letohradském železničním klubu, vlakové poště a turistickým cílům v okolí trati.

Historie, umění, architektura, památky, trasy. Brno a jeho okolí.

Přehledné shrnutí dosavadních poznatků o umělecké historii brněnského Petrova se věnuje nejen katedrále sv. Petra a Pavla, ale také domům, kteří ji obestupují a připomínají řadu osobností s nimi spojených.