Manuel Anceau Books

Švýcarský umělec Adolf Wölfli (1864–1930) byl celoživotní outsider, sirotek a pomocný dělník, který během třicetileté internace v ústavu pro choromyslné přetvořil svoji životní mizerii v gigantické syntetické dílo čítající na 25 000 stran textů, kreseb, koláží a hudebních i číselných záznamů. První česká monografie autora, považovaného za nejvýznamnějšího tvůrce art brut, zahrnuje všechna období jeho výtvarného i literárního projevu. Obrazová část knihy akcentuje detaily z kreseb a koláží, které umožňují lépe proniknout do labyrintu Wölfliho univerza. Po úvodních textech a životopise, sestaveném z autobiografických úryvků a lékařských záznamů, se čtenář seznámí s Wölfliho reálným životopisem, který napsal po svém nástupu do psychiatrické léčebny. Kniha představuje obrazové a písemné ukázky z eposu Od kolébky ke hrobu, kde autor líčí své vyfabulované dětství a objevuje svět. Následující Zeměpisné a počtářské sešity zachycují jeho expanze do vesmíru. Jeho „Obří Stvoření Svatého Adolfa“ je opěvováno v Sešitech písní a tanců, vrcholící jeho osobním rekviem – Smutečním pochodem. Monografie zahrnuje také ukázky výtvarných děl, která Wölfli vytvářel na prodej. Závěrečná část obsahuje texty od předních znalců, kteří dešifrují aspekty jeho tvorby, soupis reprodukovaných děl, seznam výstav a bibliografii. Kniha vyšla v české a anglické verzi.

"Vím, co nejsem: rozhodně nejsem dokumentarista," vymezil se fotograf Viktor Kolář v jednom z rozhovorů proti tomu, aby byla jeho tvorba zařazována do žánru, který ho nezajímá. A svoje stanovisko prokazuje i v nové knize fotografií, kterou pro nakladatelství KANT uspořádal po úspěchu dnes už těžko dostupných knih Ostrava (2010) a Canada 1968-1973 (2013). Kolářovy snímky sice neobyčejně výmluvně vypovídají o určitém místě a jeho dobových proměnách, ale dělají to spíše mimochodem. Ve skutečnosti se zaměřují na okamžiky náhlých a jedinečných, někdy až nepravděpodobných "setkání" - v tom smyslu, jak tento výraz prosazovali surrealisté. Na výtvarně působivých černobílých fotografiích nechybí nic z neodmyslitelných rysů hornické a průmyslové Ostravy, ale výsledný portrét města je imaginární, ne realisticky popisný. Proto se v doprovodných esejích Manuela Anceau, Jana Balabána, Martina Dostála a Jaromíra Typlta o Viktoru Kolářovi uvažuje ne jen jako o fotografovi, ale jako také jako o básníkovi, který místo slov používá obrazy.