Ota Filip Books

Ze wstępem Andrzeja S. Jagodzińskiego Ta powieść zapewne nigdy by nie powstała, gdyby historia nie dopadła Oty Filipa. W 1998 roku w niemieckiej telewizji wyemitowano dokument oskarżający pisarza o to, że na początku lat pięćdziesiątych, współpracując z bezpieką, przyczynił się do skazania i uwięzienia kilku swoich kolegów z wojska. Syn pisarza pod wpływem tej informacji załamał się i popełnił samobójstwo. Ten cios stał się dla Oty Filipa pretekstem do rozliczenia z przeszłością. Urodzony w Śląskiej Ostrawie pisarz o czesko-niemieckim pochodzeniu rozliczył nie tylko z wielką historią, ale także z sobą samym i najbliższą rodziną. Siódmy życiorys to wybitna powieść, ale przede wszystkim bezwzględnie szczera spowiedź z kilkunastu lat życia – „trzynaście decydujących dla mnie lat pomiędzy wiosną 1939 roku a październikiem 1952 roku, czyli od moich dziewięciu do dwudziestu dwu lat, kiedy w sercu Europy połamała mnie, przemieliła i w końcu wypluła na dalsze życie skurwiona historia, którą wtedy władali dwaj zbrodniarze – Hitler i Stalin”.

Der Roman einer großen Liebe und die Entstehung der abstrakten Malerei. Die Anfänge des „Blauen Reiters“: ein Blick hinter die Kulissen Sechs Jahre verbrachten Wassily Kandinsky und Gabriele Münter gemeinsam in Murnau, bis der Erste Weltkrieg sie für immer trennte. Ota Filips phantastischer Roman lässt eine große Liebe und das tragische Ende einer ungewöhnlichen Beziehung wieder lebendig werden. Ab 1908 lebten Gabriele Münter und Wassily Kandinsky im oberbayerischen Murnau, im so genannten „Russenhaus“. Ota Filip erzählt die Geschichte der tragischen Liebe zwischen den beiden Künstlern und das katastrophale Ende ihrer leidenschaftlichen Beziehung. Kandinsky nahm den Krieg zum Anlass, auszubrechen und sich zu „befreien“. Er sollte sich zum weltberühmten Maler der Abstraktion entfalten, die Münter hingegen blieb verbittert zurück. Die Zeit in diesem Roman verdichtet und dehnt sich auf geheimnisvolle Weise, für den Erzähler verwischen die Grenzen zwischen Realität und Traum, zwischen heute und gestern. Er erlebt magische Stunden im Russenhaus und lernt zwei Menschen kennen, die in einer früheren Welt aufeinander trafen und einander nicht loslassen konnten. Wie es wirklich war - das werden wir wohl nie erfahren. Doch Ota Filip gelingt es, aus Kunst und Leidenschaft, „magischem Realismus und phantastischer Fabulierkunst“ ein farbiges und sehr eindrückliches Lebensbild im Russenhaus zu formen.

Mit diesem Roman debütierte Ota Filip 1968 als tschechischer Autor im deutschsprachigen Raum. Das war die Zeit des »Prager Frühlings«, und nicht ohne eine durch die aktuelle Zeitgeschichte hervorgerufene Erregung konnte dieses Buch damals hier bei uns beachtet und gelesen werden. Obwohl es thematisch und zeitlich eine 1968 bereits zur jüngsten Geschichte gewordene Vergangenheit lebendig werden läßt: ein Stück deutsch-tschechischer Geschichte aus der Zeit deutscher Besatzung in der Tschechoslowakei. Erzählt wird aus der Perspektive des halbwüchsigen Jan Habon, ein Ich-Erzähler, der mit seinem Autor nicht nur das Geburtsjahr, vielmehr ein Stück erlebter und erfahrener politischer Wirklichkeit gemeinsam hat. Doch geht der Roman über Autobiographisches bei weitem hinaus. Der Schauplatz von Jans Erfahrungen ist das väterliche Café, das an der Straße zum Friedhof gelegen, seinen Umsatz den Beerdigungen, aber auch den Festtagen der Toten wie Allerheiligen und Allerseelen verdankt. Darüber hinaus aber wird es zum politischen Umschlagplatz der Zeit. (Dieser Text bezieht sich auf eine frühere Ausgabe.)

Ota Filips fantastischer Roman lässt eine große Liebe und ihr tragisches Ende wieder lebendig werden. Sechs Jahre verbrachten Gabriele Münter und Wassily Kandinsky gemeinsam in Murnau im sogenannten Russenhaus, bis diese schöpferische Beziehung mit dem Beginn des Ersten Weltkriegs ihr Ende fand. Der Autor lässt die Grenzen zwischen Realität und Traum verschwimmen, die Übergänge zwischen den Zeiten sind fließend. Es entsteht ein farbiges, detailreiches Lebensbild der beiden Ausnahmekünstler. Wie es wirklich war, wird man wohl nie erfahren, aber Ota Filips Fabulierkunst bereitet dem Leser das wunderbare Vergnügen, in das Leben und Leiden des Künstlerpaares einzutauchen, so als sei man selbst dabei gewesen.

Zweikämpfe - bk60; S. Fischer Verlag; Ota Filip; Paperback; 1975

Einige dieser tragischen, bitter-melancholischen und manchmal absurden Geschichten wurden in den vergangenen Jahren bereits in Zeitungen publiziert. Ota Filip schreibt hier über seine einstige Heimat, über Mähren und Böhmen: Es ist ein Rückblick auf die Zeiten des braunen und roten Terrors, auf Demütigungen und die Entmündigung von mehr als 200 Millionen Europäern, die nach 1945 auf der falschen Seite des Eisernen Vorhangs leben mußten. Der Autor möchte, daß sein Buch als Memento zur Versöhnung zwischen Tschechen und Deutschen gesehen wird.

Román o velké, ztroskotané lásce a vzniku abstraktního malířství Literární románová fikce zachycuje úsek ze života velkého ruského abstraktního malíře Vasilije Kandinského v letech 1908-1914, kdy žil v Mnichově. Román je prezentovaný jako průběh neklidného milostného vztahu Kandinského a německé malířky Gabriely Munterové. Oba umělci žili šest let společně v bavorském městečku Murnau a jejich rozporuplný vášnivý vztah byl přes všechna trápení zároveň silným zdrojem inspirace pro jejich uměleckou tvorbu. Bohémský život obou hlavních protagonistů a řady jejich tehdejších přátel z uměleckého světa se soustřeďoval v malé vilce v městě pod Alpami, kde v této době vznikly skutečné základy evropského abstraktního malířství. Autor, třebaže v základu vychází ze studia dostupné literatury, využil faktografie jako rámce vášnivého milostného příběhu dvou výrazných osobností, jejichž prostřednictvím se pokouší o zachycení kulturního klimatu prvních desetiletí 20. století.

Román zachycující osudy majitele ostravské kavárny a jejích "štamgastů" v období první republiky a okupace. Je vyprávěn dorůstajícím chlapcem, synem majitele kavárny, a svým názvem jednak charakterizuje prostředí, tj. cestu,kdestojí kavárna, a jednak symbolizuje nedobrovolnou cestu mnohých hostů této kavárny, danou dramatickými událostmi okupace. V závěru se děj přenáší do prostředí malé valašské vesnice, kde se dokonává příběh lidského zrání a tříbení mravních hodnot.

Memoáromán Autobiografický román popisuje hrdinův život, jeho boj o přežití během padesátých let, morální poklesek, se kterým se musel vyrovnávat během svého života až do dnešních dnů. Autor řeší především své morální provinění. V padesátých letech neunesl tíhu závažné situace a svěřil se svému strýci od policie s plánovaným útěkem přes hranice. Díky tomu se ocitl u PTP a několik jeho přátel šlo do vězení. Během vynucené vojenské služby se setkává ve vlaku se svou budoucí ženou, která je mu v následujícím životě velkou oporou. Tragédie pro hrdinu totiž zdaleka nekončí, největší ho teprve čeká.

Československo roku 1957. Vypravěči je dvacet sedm let, když nečekaně dostane dopis s fotografií a dozví se z něj, že jeho babička, která údajně zemřela roku 1915, ve skutečnosti žije. A také že je od roku 1915 provdána za majora Caetaniho de Sermonte, po jehož boku dosud prožívá klidné dny v Toskánsku. Když se odváží zeptat svého mlčenlivého dědečka, bývalého důstojníka rakousko-uherské armády a konstruktéra tehdy nejmodernějšího děla ráže 48 centimetrů, na slavnou pěvkyni, s níž byl oficiálně sezdán, dostane se mu jen strohé odpovědi: „Byla to zrádkyně a špiónka. Kdyby nespáchala sebe¬vraždu, zemřela by mojí rukou." Po vypuknutí války mezi Rakousko-Uherskem a Itálií v květnu 1915 přitáhne děda se svým dělem do Alp na frontu a zažívá tam absurdní příběhy. Autor napsal a vydal román německy v roce 1979 pod titulem Der Großvater und die Kanone (S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main), později román vyšel ve dvou překladech. Po více než třiceti letech se autor rozhodl Dědu a dělo česky převyprávět, tedy nepřekládat svou původní německou verzi, ale obohatit ji o české příhody a motivy z dědova nevydařeného válčení v Alpách

Idylické vyprávění o životě ve Slezsku a zejména v Ostravě od 30. let do r. 1968 je svázáno s postavou typického "malého" člověka.

Román s autobiografickými prvky vypráví z pohledu českého spisovatele, který v 70. letech emigroval do Německa, nejen o sousedských vztazích a životě v exilu. Oskar Měšťáček, český spisovatel, emigrant, který již přes třicet let žije v Německu, se před pěti lety přistěhoval do malebného bavorského městečka. V místní slepé uličce prožívá zdánlivě běžné sousedské tahanice, ale postupně odhaluje i mnoho temných či smutných tajemství, zvláštností a neřestí, které se skrývají za maskami spořádaných občanů alpského letoviska. Najdeme zde bývalého (i současného) fašistu, falešného hraběte, bláznivou pěvkyni či vysídlené sudetské Němce a mnoho dalších sousedů. A právě odtud se odvíjí řada tragických či tragikomických příhod, vyprávěných s mírně ironickým, ale i sebeironickým odstupem, které dohromady vytvářejí podmanivý příběh s nečekanou pointou.

Román vyšel poprvé v roce 1976 v Sixty-Eight Publisher Toronto v roce 1976. Tragikomický osud neúspěšného spisovatele Hugo Hugona. Jeho hrdina se po serii absurdních příhod dostane do vězení, kde zplodí dítě se známou prostitutkou Ančou Kejhákovou. Zdánlivě směšný příběh obyvatel moravského maloměsta ve svém podtextu zesměšňuje dobu tuhé normalizace.

Soubor vzpomínkových próz českého prozaika a publicisty se zamýšlí nejen nad některými osudovými momenty novodobé české historie, ale i nad hořkými zážitky z jeho osobního života.

Události popsané v tomto sborníku se odehrály před téměř sedmdesáti lety a souvisejí s odsunem Němců z Brna, známým jako "brněnský pochod smrti". Tento tragický moment postihl dvacet tisíc lidí, převážně dětí, žen a starců, kteří na konci května 1945 museli opustit své domovy a vydat se na neznámou cestu. Mnozí z nich skončili v hromadných hrobech u Pohořelic. Vina za tento čin padla na ty, kteří byli nejzranitelnější, a to pouze za to, že mluvili jazykem poražených okupantů. Po více než čtyřiceti letech totality se o osudech těchto lidí nemělo vědět, a režim se snažil vymazat nevhodné vzpomínky. Dnes připomíná oběti pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí v Brně a černý kříž u Pohořelic. Sborník obsahuje esejistická zamyšlení čtyř spisovatelů, jejichž životy byly tímto tragickým pochodem ovlivněny. Čtenáři by měli očekávat spíše otázky než odpovědi, které zůstávají a pravděpodobně zůstanou. Tato kniha je uctěním památky všech obětí poválečného vyhnání Němců (nejen) z Brna a dotýká se křehkého tématu viny, odpuštění a paměti, která se nedá vymazat.

Když byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků z doby třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámým a chudým šlechticem, učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Po pěti letech paní Lukrecie zemřela a Albrechtovi se podařilo získat její majetek jako dědictví. Jak k tomu došlo? Co se tenkrát ve Vsetíně odehrálo? Byl to klíčový moment pro Valdštejnovu budoucí kariéru? Takové otázky si kladl spisovatel Ota Filip v sedmdesátých letech minulého století, v prvním období svého exilu v Bavorsku. Kniha vyšla v roce 1979 německy a téhož roku česky pod názvem Valdštýn a Lukrecie v exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nyní vychází po více než třiceti letech česky znovu, pouze s drobnými úpravami a pozměněným názvem.

Román o životních osudech učitelle, který se vrací po osmiletém vězení na maloměsto

Ludvík Vaculík, Peter Becher ; Mit Einem Vorwort Von Ota Filip ; [aus Dem Tschechischen Von Franz Peter Künzel, Aus Dem Deutschen Von Ivan Binar]. German And Czech. Includes Bibliographical References.