Karel Demel, born in 1942, is one of the most surprising Czech artist. Starting more or less successful with a music career he soon turned to visual arts becoming an illustrator - the music became his illustration. In his prints and drawings he is influenced by one of his teachers, Jiri Anderle. This book highlights Karel Demel's work by an almost complete catalog of his prints, drawings and book-plates.
Teprve v 90. letech minulého století poprvé vyšel soukromý deník proslulého zakladatele francouzské moderní poezie Guillauma Apollinaira, který si básník s určitými přestávkami vedl po dvacet let – od roku 1898 až do své smrti v roce 1918. Je třeba říci, že tyto texty zcela nenaplňují to, co rozumíme pod pojmem deník. Mnohem spíše je lze charakterizovat jako nahlédnutí do autorovy tvůrčí dílny. Apollinaire zde zachycoval situace, ke kterým se chtěl posléze vrátit. Ale i tak tu naleznete např. záznam o jeho seznámení s Alfredem Jarrym na prvním večírku časopisu La Plume, verše na sousedku z domu, kde bydlel, zmínku o autorově vyloučení ze střední školy v r. 1897 v Cannes či zápisky o vlastní svatbě. Defiluje tu celá řada známých jmen, které dnes již patří k legendám nejen francouzského, ale i světového umění – Pablo Picasso, Henri Matisse, Rachilde, Henri de Régnier, Paul Fort a další. Vydání deníku bránila vdova po básníkovi, „krásná rusovláska“ Jacqueline Kolbová, proto vyšel až po řadě desetiletí od autorovy smrti. Českým čtenářům se tento biografický skvost dostává do rukou vůbec poprvé v překladu Jany Podhorské a se znamenitým úvodním esejem Aleše Pohorského.
Obrazová publikace o díle našeho současného předního grafika Karla Demela. Vyšlo v české a anglické verzi.
Sbírka veršů přináší především milostnou lyriku. Právě v této rozsáhlé básni dosahuje autor svého tvůrčího vrcholu, a to jak po stránce formální, tak i obsahové. Dialogem tří postav, které připomíná spíše středověké "hádání", se snaží odpovědět na základní otázky lidského bytí a smyslu života vůbec. -- zdroj: www.mlp.cz --
Rappelle-toi Barbara Il pleuvait sans cesse sur Brest ce jour là Et tu marchais souriante Épanouie ravie ruisselante Sous la pluie Rappelle-toi Barbara... Oh Barbara Quelle connerie la guerre Qu'es-tu devenue maintenant Sous cette pluie de fer De feu d'acier et de sang Et celui qui te serrait dans ses bras Amoureusement Est-il mort disparu ou bien encore vivant...
Petr Skarlant, tolika motivy, prostředky a osudy spjatý s jinými básníky, a přece nezaměnitelně svůj, se ve své nové sbírce Vrať mi ráj dobírá pozoruhodné účinnosti a přesvědčivosti. Skarlant našel nový způsob, jak ideje i drsné poznání pozměnit v přitažlivé dění. Jak vyslovit životní klad bez konvenčních schémat. Jak překonat skepsi bez podezření, že je to překonávání jen verbální.
Milostný román o lásce zralé emancipované ženy se odehrává v současné Paříži (1978). Vznikl podle skutečné události, jen jména hrdinů jsou pozměněna. Román o tajném ukájení vášně, o moci neřesti, o hledání domova, kde bude zaručena svoboda jednotlivce a probuzeno vědomí osobní odpovědnosti. Kontroverzní román o osudech dětí poražené české buržoazie, odehrávající se v 70. a 80. letech dvacátého století, volně navazuje na autorovy předchozí romány Věk slasti a Věk náruživosti. Skarlant zde postihuje nejen k jakým perspektivám dorostli synové bývalých podnikatelů a diplomatů, ale demýtyzuje i některé dosud jednoznačně uctívané bohy naší literatury 60. let. I o tom vyprávějí setkání hrdinů v Praze, Brně a Paříži, v pohledech osmatřicetiletého reportéra pražského týdeníku Pavla Skotáka a jeho přátel.
Co uspořádal Skarlant v slavné pařížské zahradě v Latinské čtvrti? Jen pár kroků od Pantheonu odvážně shromáždil všechny světové básníky. Sešly se odlišné generace, Češi nechybějí. Nezval vstupuje v 21. století do Lucemburské zahrady. Je mu právě 116 let. Rázně odmítá vztah k ženě bez pohlavního života. Bezpohlavní vztah? Na ty já jsem mladý, zas mám radost… Naše těla spolu ladí. Co dělají vznešení duchové na pomyslném kongresu? Jsou okouzleni krásou města, žen i rozmanitostí kuchyně. Ale především se napomínají, vyčítají si, hádají se. Rimbaud tajně chlastá, neumí se chovat. „Žádný souboj!“ Puškin okřikuje Lermontova. V Paříži jsou všichni jako doma. Ale proč? Paříž bylo první multikulturní velkoměsto na světě. Léta u Seiny v míru bydlí, žije a pracuje víc než 100 národností. Slovy: STO! New York postavili přistěhovalci. Umělecký svět Paříže rozvinuli cizinci. Italové. Rusové. Češi…
