Ondřej Vaculík Book order (chronological)

Román se odehrává od normalizačních let do roku 2018. Vypravěčovi rodiče umírají právě v letech normalizace velmi záhy, oba za podivných okolností. Matka se stává obětí nevysvětlené dopravní nehody v Německu, kam odjela tlumočit Škodovce ve firmě Siemens při jednání o projektu svého muže, návrhu originálního podvozku železniční lokomotivy, a nedlouho poté umírá otec na infarkt – patrně když se dozvídá o okolnostech svého projektu. Vypravěč inklinuje k architektuře a historii, ale po matce zdědil vztah k divadlu, vystuduje DAMU, i když nepatří k oceňovaným studentům. Zakotví v oblastním divadle ve Slezsku a prožije tam velkou část svého života i velkou lásku, hraje malé role, v nichž se mu nezvykle daří, podobně jako v alternacích, které zvládá lépe než herci původně obsazení. Zkusí psát hry, ale autorství skrývá pod pseudonymy. Jak léta ubíhají, zažívá proměny divadelní scény, jež odrážejí měnící se poměry. Profesionální scéna skončí, když se podmínky a představy vedení města promění tak, že obstát v jejím vedení může jen tělocvikář. Před vypravěčem se otevírá nová cesta a volba mezi svobodou a službou místním papalášům. V duchu pojetí románu jako jemně (sebe)ironické zpovědi člověka vědomě neusilujícího o vnější úspěch, ale o soulad se sebou samým – pochopitelně s existenčními následky.

Začít úplně znovu. Bez občanky i mobilu. Kdesi u vlakových kolejí, daleko od lidí. Sám si vše vybudovat a postavit. Jde to – ale musíte mít kocoura Roura! O „člověku“ a jeho pozoruhodném chlupatém příteli psal Ondřej Vaculík v letech 2016–2021 na pokračování do dvouměsíčníku Listy. Nyní si můžeme přečíst příběh v celku,doplněný o rozsáhlou poslední kapitolu Jak to bylo s Rourem dál, vysvětlující dovětek a 11 kreseb autorova bratra Jana Vaculíka. „Kocour otevřel jedno oko, protáhl se a otevřel oko druhé, muž vyndal z batohu kočičí konzervu a pro sebe chleba a mazací sýr. Tím, že tomuto místu, které na plánu velkoměsta nemá ani název, protože všemu uniklo, přinese s kocourem vzmach, byl si už jist...“

Humorná kniha popisující krátkou kariéru Alberta Voříška na referátu sociálních věcí. Mladý hrdina plný ideálů je připraven z plných sil pomáhat všem sociálně potřebným a stát se pevnou součástí zdravého pracovního kolektivu, v němž se třeba postupně vypracuje na nejvyšší posty. Místo toho musí pod vedením olbřímí Boženky a poté zmateného Sv. Jebala v kolektivu hašteřivých čarodějnic odolávat agresivním atakům permanentně nervózních zdravotně postižených seniorů a přitakávat zástupcům menšin, jak jsou důležití. Zásadní změnu nepřinese ani změna klientely – také kriminálníci nejsou připraveni ocenit jeho snahy. Z posledních sil zorganizuje tábor pro děti sociálně potřebných, kde se dějí věci volající po vraždě či sebevraždě. Přežije a naštěstí neskončí ani ve vězení. Albert Voříšek pochopí, že kariéra sociálního úředníka není pro něho – raději umečené kozy, než tato božská klientela! Kdo prošel podobným prostředím, ví, jak málo se všechny zdánlivě neuvěřitelné popisované příběhy liší od reálné praxe. Pak ten smích přechází.

Cena Bohumila Polana Působivost textů Ondřeje Vaculíka se opírá o vše prostupující sebeironii, která spolehlivě znemožňuje, aby se morálka zvrhla v moralizování. Tak je možno řadu šestnácti povídek knihy Jablko přešlé mrazem nazvat tragédií neschopnosti, pantomimou nedomluvy, dramatem únavy, fraškou podnikavosti, hrou víry s láskou, se zpěvy a tancem v redakcích. Místo je nejednotné. Čas — asi dvacet let boje za zítřky lepší včerejšků. Jednota děje — vždy stejná cesta za opravou něčeho, co se porouchalo. K opravám staveb, poměrů i vlastních vztahů nosí hrdina těchto próz brašnu obtěžkanou směsí lejster, vercajku, rozečtených novin. Kdysi dávno do ní vložil i jablko, ale když je na konci knihy ze dna vyloví, ztratí na ně chuť. Jablko je přešlé mrazem... (Alena Zemančíková)

Protagonistou je stavbyvedoucí, který má na starosti rekonstrukci památkového objektu. Potýká se při své práci s všeobecnou neochotou, nepořádkem a nesmyslnými předpisy. Je pokládán za podivína. V práci se mu daří nalézt radost z díla, které se podařilo a o kterém je přesvědčen, že navazuje na odkaz předků.