Anna Hájková Books

Terezín, known as Theresienstadt in German, served as a Nazi-operated transit ghetto from November 1941 to May 1945 for Central and Western European Jews before their deportation to death camps. It was the last ghetto to be liberated, just after World War II ended. This work provides the first comprehensive analytical history of a prison society during the Holocaust. Anna Hájková argues that the ghetto's prison society should not be viewed as exceptional but rather as a reflection of human societal constructs that arise under normal circumstances. She challenges the notion of Holocaust exceptionalism, advocating for the use of standard analytical tools to understand this historical event. Within Terezín, social hierarchies emerged, where minor differences among prisoners—such as age, ethnicity, or previous occupation—could dictate survival. Over its three and a half years, the camp's inhabitants developed their own culture, formed bonds, fell in love, and created new families. Drawing on extensive archival research in nine languages and victim testimonies, this work presents a transnational, cultural, social, gender, and organizational history of Terezín, exploring how human society functions under extreme conditions while addressing themes of responsibility, agency, and belonging.

Eine Untersuchung, die für das Erinnern an queere jüdische Opfer während des Holocausts und für ein Ende der Stigmatisierung eintritt. Queere Geschichte des Holocaust, also die Frage nach gleichgeschlechtlichem Verlangen unter den Holocaustopfern, ist bis in die heutigen Tage eine Leerstelle geblieben. Dies liegt an einer weitreichenden Homophobie der Häftlingsgesellschaft in KZs und Ghettos, was dazu führte, dass die Stimmen dieser Menschen weitgehend aus den Archiven getilgt sind. Anna Hájkovás Text baut auf bestehender Forschung zu Homophobie auf und macht den Versuch, die Geschichte dieser ausradierten Menschen zu schreiben. Die Untersuchung ist dabei gleichzeitig eine Geschichte der Sexualität des Holocaust und nimmt in Augenschein, dass die Beziehungen im Lager mitunter ausbeuterisch und gewaltsam waren, wobei die Übergänge fließend waren. Hájková setzt sich mit einigen besonderen Fällen von Jugendlichen (unter anderem Anne Frank) und Erwachsenen auseinander, es geht um romantische, erzwungene und abhängige Beziehungen, um romantische Sexualität und sexuellen Tauschhandel. Sie zeigt die Gleichzeitigkeit von queerer und Hetero-Sexualität und argumentiert, dass wir von einem ausschließlichen Konzept der sexueller Identität Abschied nehmen und von Akten und Praktiken sprechen müssen, um das Verhalten der Opfer verstehen zu können.

Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány. Kniha Anny Hájkové nabízí první pokus o zachycení historie těchto umlčených hlasů. Ve třech kapitolách, úvodu do dějin queer touhy v době holokaustu, dramatickém příběhu pražské odbojářky Ireny Weiskopfové-Millerové a pěti příbězích queer židovských teenagerů od první lásky, sexuálního výměnného obchodu, queer příbuzenství až po sexuální násilí, nabízí kniha Lidé bez dějin jsou prach fundovaný vhled do dlouho utajované historie. Autorka se věnuje příběhům Anne Frankové, Molly Appelbaumové, Jiřího Vrby a dalším. Český překlad doplňuje původní předmluva dokumentaristy a historika Martina Šmoka.

Štefánik - Muž činu je ilustrovaná kniha o dobrodružnom a činorodom živote jednej z najdôležitejších osobností našich dejín. Vieme, kto boli ženy jeho života? Čím si krátil voľný čas? S akými ťažkosťami v živote bojoval alebo kam sa upierala jeho pozornosť, keď sníval? Kniha rozpráva príbeh o chlapcovi z malej dediny, ktorý si získal rešpekt a uznanie ľudí na celom svete. Ukazuje Štefánika ako nebojácneho, odhodlaného a činorodého človeka, no okrem príbehu diplomata, generála a štátnika, približuje Štefánika aj ako človeka z mäsa a kostí. Jeho životný príbeh je v knihe popretkávaný množstvom kurióznych a miestami aj vtipných historických súvislostí z prelomu 19. a 20. storočia obdobia nazývaného La Belle Époque. Čitateľ sa vďaka nim dozvedá o tom, prečo bolo kedysi bežné mať veľa detí; dozvedá sa o absolventoch Evanjelického lýcea; o úteku profesora Janssena v balóne; o prvom metre v Paríži; o prvej svetovej vojne; o boľševickom prevrate v Rusku; o elektrických autách z konca 19. storočia a priekopníkoch letectva; ale aj o množstve dôležitých mílnikov, ktoré viedli k vzniku Československa. Plne ilustrovanú knihu talentovanej ilustrátorky Anny Hájkovej a autora Adama Berku uzatvára historický kalendár a prehľadná mapa zobrazujúca všetky Štefánikove cesty, od rodných Košarísk až po exotický ostrov Tahiti a späť.

Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování. Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách.

Obsah vystihuje podtitul - "Rodinné deníky z války". Jany Lebovič, žid a odbojář skupiny Přehledy žijící v ilegalitě, si vedl deník mezi březnem a srpnem 1944, kdy byl spolu s částí skupiny zatčen. V téže době byla za podporu skupiny deportována do koncentračního tábora také Pavla Hájková, matka Janyho kamaráda Miloše. Ta si pořizovala deníkové záznamy po osvobození během návratu domů přes zničené Německo a v prvých poválečných měsících. Pro Leboviče i Hájkovou představovalo psaní především způsob komunikace s nepřítomným partnerem, od něhož je oddělili nacisté. Tyto jedinečné dokumenty z bezprostřední zkušenosti vypovídají o holokaustu, odboji a koncentračních táborech. Edici doprovází rámující úvod a doprovodné texty Pavliných vnuků a Janyho neteře.