Ivan Diviš Book order

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

Básník a esejista Ivan Diviš a básník, literární vědec-germanista, filosof, esejista a překladatel Rio Preisner se stali přáteli v exilu v letech 1969–1989. Diviš žil v Německu, Preisner ve Spojených státech. Jejich vztah byl vřelý a vzájemně obdivný. Diviš ctil Preisnerovu vzdělanost a odbornou erudici, Preisner obdivoval Divišovu básnickou eruptivnost. Oba dva byli k sobě puzeni, ač jejich myšlenky byly často protikladné. Polemizovali spolu, přeli se. Rozhodli se psát si dlouhé dopisy, o nichž věděli, že často nemají jen charakter osobní, ale že je píší jako dílo literární. Nejen pro danou chvíli, ale „pro věčnost“. Po roce 1989 oba dva usilovali o knižní vydání této své korespondence v nakladatelství Torst. Výborem z ní vznikl svazek mimořádného rozsahu a literární a historické ceny. Zatímco Divišovy dopisy nesou všechny rysy jeho básnického bouřliváctví, Preisnerovy listy jsou plnohodnotnou esejistikou, pojednávající témata historická, teologická, literární, filosofická a politologická. Knihu edičně připravil a předmluvu a ediční poznámku k ní napsal Jan Rubeš. Svazek vychází doplněn rozsáhlým jmenným rejstříkem.

Tato knižní publikace představuje vzájemnou korespondenci dvou významných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále, v letech 1983-1998. Dopisy zachycují vznik jejich přátelství, názory na českou literaturu a zkušenosti z exilu ve Francii a Německu. Korespondence se stává dobrodružstvím, v němž oba autoři odhalují pravdy, o nichž se obvykle mlčí. Od prvního dopisu sledujeme zrození a prožívání jejich přátelství, které je plné subjektivních závratí a inspirativní hry se skutečností. Diviš a Král si vzájemně otevírají své jedinečné světy, myšlení a postoje, od každodenních témat po existenciální otázky, a utvrzují se v tom, co pro ně znamená poezie a jak je spojena s jejich životy. I přes rozdílné generace a duchovní orientaci rychle našli osobitý vztah založený na vzájemném respektu a snaze pochopit se, i když se jejich názory někdy radikálně rozcházely. V jejich pohledech se odráží nejen věkový odstup, ale i osobní historie a okruh přátel, které formovaly jejich myšlení. Zatímco Diviš zdůrazňuje, že báseň by měla být protestem, Král se soustředí na objevování reality a víru v tajemství, což přináší krutou, ale přesnou pravdu skutečnosti.

Ladislav „Denis“ Verecký vstoupil do obecného povědomí především jako novinář, ale jeho profesní dráha byla dlouhodobě spjata rovněž s pozicí redaktora poezie v Československém spisovateli. Do Topičova domu, kde nakladatelství sídlilo, se na Vereckého během osmdesátých a na počátku devadesátých let obracely desítky neznámých i zavedených autorů, mezi nimi také tehdy začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví bardi Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Jejich dopisy, pečlivě utříděné a schraňované ve Vereckého archivu, dávají nahlédnout do osobních a autorských světů literátů tří různých generací. Dýchá z nich dobová atmosféra a vypovídají mnohé jak o svém adresátovi, tak o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, se kterým ke své práci nakladatelského redaktora i ke „svým autorům“ přistupoval.

Kniha svým názvem navazuje na Divišovu básnickou knihu Odchod z Čech – tentokrát však nejde o sbírku básní, ale o výbor z korespondence, a to z let 1990 až 1999, tedy z období, kdy básník žil sedm let ještě v Německu, ale do Čech již mohl – po dvacetiletém exilu – jezdit a postupně se odhodlával se do Čech vrátit natrvalo, což v roce 1997 skutečně udělal (a o dva roky později zde zemřel). Kniha, kterou uspořádal básníkův přítel Zdeněk Potužil, je složena z dopisů více než deseti adresátům, dopisy jsou řazeny chronologicky. Diviš se zde projevuje jako stylistický vulkán, jako básnická sopka chrlící proudy postřehů, soudů, nápadů, ale i vzlyků, klení, proseb a spílání. Jde o knihu nesmírně živou, podnětnou, plnou vášně i bolesti. Divišův mimořádný jazykový talent, známý z jeho Teorie spolehlivosti, se zde doplňuje s psaním zcela zbaveným jakékoli autocenzury – v tom je kniha jedinečná a též historicky zajímavá: poskytuje pozoruhodný a pronikavý pohled zvnějšku na první polistopadová léta v Čechách.

Jedna z autorových knih se jmenuje Chrlení krve. Byl básníkem zrozením, údělem, osudem. Nemohl jím nebýt. A je jím i v záhrobí, odkud vyzařuje. Vita nuova, nový život v nepřítomnosti lidské existence, v odkazu a přítomnosti posmrtného bytí. Ano. Je s námi, protože ho potřebujeme. Jeho zběsilost, umanutost i jeho utajovanou tichou pokoru. Znásilněná slova jsou světlem jeho spirituální adorace. Básně jako dýka v hrudi, jako valivost kamenů, pád z výše nedohledna, modlitba klečícího, který trpí s bolestmi světa, rouhače doufajícího ve vykoupení. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Básnické poslání mu je jediným způsobem existence. Tento gejzír chrlí verše lyrického ticha i hřmotu, epického rozvolnění i dramatického třesku. Vyzývá k zápasu verš i esejistickou prózu prýštící z dramatu jeho osobnosti. Velkou část života si musel vyprošovat chléb exilu, domů se vrátil, aby zde odevzdal svůj život k věčnému spočinutí. Ilustrační doprovod svazku Vladimír Tesař. Ivan Diviš (1924-1999), básník a esejista. Vystudoval FF UK v Praze, r. 1969 emigroval do Německa, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Napsal 23 básnických sbírek, debutoval r. 1947, ke stěžejním sbírkám patří Sursum (1967), Beránek na sněhu (1981), Moje oči musely vidět (1991). Je také autorem deníkově laděné Teorie spolehlivosti (1994) a básní pro děti.

Poslední tři sbírky, které dosud nevyšly v básníkově vlasti, ale pouze v exilových nakladatelstvích.

Říkadla a kecadla - Pokusy pro děcka. Divišův syn Martin nalezl mezi svými věcmi z dětství otcovu sbírku básní pro děti s názvem Říkadla a kecadla. Diviš se v básních pro děti překvapivě ukazuje jako básník hravý, morgensternovsky nápaditý, vtipný a citlivý k dětskému vnímání světa. S ilustracemi Markéty Šimkové.