Vojín Sígr

Podnázev: aneb Ne-skutečná vojna Pamětníci dobře vědí a rádi zavzpomínají. A ti, kteří povinnou vojenskou službu v Československé lidové armádě již nezažili, se poučí a hlavně pobaví. Říkalo-li se kdysi naší socialistické vlasti Absurdistán, o armádě to platilo dvojnásob. Tyto vzpomínky na vojnu nejsou literárně uhlazeným skvostem jako Tankový prapor nebo Černí baroni, ale možná mají v jednom ohledu něco navíc: syrovost výpovědi „obyčejného“ vojáka, který vojnu zvládal, jak uměl a jak mohl. Snažil se jí protlouct, co to šlo, a protože k tomu měl talent i potřebnou míru drzosti, přetvářel ji – ne na legraci, ale prostě na bohapustou srandu. Ožívá před námi dobře známé panoptikum vygumovaných oficírů, nesvéprávných bachařů, vojenských prokurátorů, blábolivých politruků, nadržených vojínů a „pohostinných“ důstojnických paniček. Ocitáme se ve spleti absurdních nařízení, příkazů a zákazů, vojenského slangu a vojenských řádů citovaných pochybnou čechoslovenštinou nedostudovaných „géniů“ socialistické vojenské strategie. Našly by se knihy pojednávající o vojně kultivovaněji. Ale cožpak ta vojna byla kultivovaná? Pro většinu těch, kteří ji zažili, byla právě taková, jak ji otevřeně, nevybíravě a s vtipem popisuje v této knize její autor.