Beit Levitus: příběh jednoho domu

Katalog stejnojmenné výstavy. Papírové obrazy Chavy Pressburger jsou podivuhodně schopné vyjádřit skryté pocity, oživit zapomenuté vzpomínky, stejně jako zachytit konkrétní přítomnost. Vznikají z různých materiálů, především však z rostlin, které vyrůstají na vyprahlé poušti, za svitu slunce a hvězd. Její práce se podobá alchymii, trpělivému hledání znamení a zvláštních ingrediencí, jejich proměně a návratu k životu ve světě lidské řeči, nadané citem a imaginací. Při jejich tvorbě proměňuje však především sama sebe, svoji duši, která se očišťuje a pozvedá k jednotě světa a přírody. Ve svém posledním cyklu se Chava Pressburger vrací k nejskrytějším vzpomínkám svého dětství. Narodila se jako Eva Ginzová v Praze, v českožidovské rodině, která pocházela z východních Čech. Její dědeček, Josef Ginz, se narodil ve Ždánicích u Kouřimě, později si otevřel antikvariát a obchod se starožitnostmi v Kostelci nad Černými Lesy a v Praze. Literární a umělecké zájmy podědila i další generace. Také jeho vnuk Petr byl všestranně nadané dítě, milovaný rodiči a obdivovaný mladší sestrou Evou. Ginzovi udržovali úzké vztahy s rodinou otcovy nejstarší sestry Hermy a Karla Levitusových, kteří si postavili v polovině třicátých let rodinný domek v Podolí, na jižním vilovém předměstí Prahy. Tady obě děti vyrůstaly a trávily nejhezčí chvíle dětství. Na zahradě se pořádaly rodinné pikniky a slavnosti, scházela se zde širší rodina se všemi bratranci a sestřenicemi. Po okupaci se vše rázem změnilo, dětský svět zmizel v nenávratnu a plány do budoucna se přes noc staly minulostí. Přes množící se zákazy a nařízení ještě několik let pokračovala rodinná setkání v domě Levitusových, který se zdál posledním bezpečným útočištěm. Míst, kam směli, bylo stále méně a méně. Tam, kam dříve tak rádi chodívali - do parku, muzea, knihovny, bylo nyní napsáno: Židům vstup zakázán. V létě 1942 byla deportována babička Berta, teta Herma a Karel Levitus, na podzim čtrnáctiletý bratr Petr a pak další z židovských příslušníků Ginzovy rodiny, naposledy samotná Eva a její otec. Petr se stal v Terezíně uznávaným vůdcem mladých chlapců a šéfredaktorem známého časopisu “Vedem”. Také Eva si v Terezíně vedla deník, ve kterém 28. září 1944 zaznamenala poslední rozloučení s Petrem před jeho deportací do Osvětimi. Uplynulo jen několik let, a obrazy šťastného dětství v kruhu milující rodiny navždy zmizely a budoucnost ztratila svůj smysl. Žít v prostředí, poznamenaném tolika ztrátami, se zdálo nemožné. Eva a její rodiče sice katastrofu přežili, bylo ale zničeno to nejcennější, co je spojovalo. Vzpomínky musely být vymazány a zahlazeny, přece však zůstaly skryty kdesi v nejhlubších vrstvách duše. Chava Pressburger se snaží odhalit zapomenuté vzpomínky svého dětství, které jsou dosud zakryty temnými mraky a strašidelnými přízraky. A přece - přírodní materiál, jemné odstíny barev a rytmus linií, v němž se tyto vzpomínky útržkovitě zjevují, je navrací zpět do přítomnosti, dává jim schopnost promlouvat a přinášet usmíření.