Zrození tragédie, čili, Hellénství a pesimismus

Friedrichu Nietzschemu, později uznávanému za jednoho z největších filosofických duchů 19. století, bylo 28 let, když v roce 1872 spatřila světlo světa jeho prvotina Zrození tragédie z ducha hudby. V té době působil již několik let jako profesor klasické filologie na univerzitě v Basileji. V jeho raném díle se spojuje několik vlivů: kulturní zájem, jenž ho v umělecké tvorbě nechává sledovat střetávání dvou živlů, apollinského a dionýského, pokus o nové pojetí řeckého starověku oproti klasicistnímu zdůrazňování řecké „harmonie“, vliv Schopenhauerovy filosofie vůle a takřka nábožná úcta k Richardu Wagnerovi, Nietzscheho osobnímu příteli, jemuž je Zrození tragédie věnováno a k němuž se v závěru knihy autor přímo obrací. Působení apollinského a dionýského principu se Nietzsche snaží ukázat na řecké tragédii, která je podle něj prolnutím obou uměleckých sfér a vrcholí tam, kde je nejsilnější účast podvědomí, hudby a dávné tradice – u Aischyla. Naopak rozkladně na tragédii působí prvek rozumářský a protihudební, jenž Nietzsche nachází u Euripida, ovlivněného Sókratovou dialektikou. I současnou kulturu proto vyzývá k opuštění apollinské snovosti a ponoření do opojení, jež přináší šílenství boha Dionýsa. Přeložil a doslovem opatřil Otokar Fischer.