Příliš těžké lyry

Angloameričtí radikální modernisté se na rozdíl od evropských avantgard snažili konstruktivně vyrovnat s modernitou, usilovali o obnovu kulturní prestiže poesie a významu básníků ve společnosti. Maďarský spisovatel Sándor Márai se zamýšlel nad tím, co z evropského humanismu zůstalo, a poukázal na to, že moderní humanismus ztratil lidské měřítko ve prospěch systémů. Tento jev se odráží i v umělecké sféře modernismu, kde systematičnost a formalismus nahrazují jedinečný hlas básníka. Jakub Guziur, anglista a amerikanista, ve své nové knize zkoumá díla Eliota a Pounda. Esej, rozdělený do tří částí, se zaměřuje na poetiku modernistického humanismu, přičemž se neomezuje pouze na tyto autory. V druhé části analyzuje Eliotovu Pustinu smyslu a ve třetí se věnuje Poundovým Cantos. Guziur se zabývá rekonstrukcí smyslu v umění a filosofii, přičemž zdůrazňuje potřebu očistit tradici a znovu ji vnímat jako zdroj krásy. Autor poukazuje na estetickou distance, která se začala formovat už v romantismu, a na to, že modernisté objevili význam ticha jako místa, kde vzniká lidský význam. Guziur rozlišuje mezi Eliotem, který usiloval o zachování civilizace, a Poundem, jenž se snažil obnovit rozpadlou kulturu. Guziurův esej přináší nový pohled na modernismus a jeho relevance v současném diskurzu, čímž se distancuje od pozitivismu a scientismu, které ovlivnily českou anglistiku a amerikanistiku.