Příliš těžké lyry

Na rozdíl od vůdčích duchů evropských avantgard nereagovali na tuto skutečnost angloameričtí radikální modernisté destruktivně. Modernistická poetika představuje ambiciózní pokus vyrovnat se s moderností světa – s modernitou. Snažili se překlenout rozšiřující se propast mezi etickým a estetickým, a vrátit tak poesii ztracenou kulturní prestiž a básníkům významné místo, které jim dříve ve společnosti náleželo. Nikdo nepochybuje o tom, že kolébkou klasického humanismu je starý kontinent, Patočkova Evropa, vnímaná jako „velká souvislost smyslu“. Maďarský spisovatel Sándor Márai si čtyři sta let po zrodu humanistických ideálů doby renesanční a reformační položil otázku, co se z evropského humanismu zachovalo. Odhlédneme-li od řady jeho argumentů pro současný humanismus spíš nepříznivých, Márai konstatuje, že moderní humanismus ztratil lidské měřítko a místo něj získal jako danajský dar systém: „Všude kolem jsem viděl pouze systémy,“ napíše během pobytu v uhlazeném, sterilně odlidštěném Švýcarsku. Co o humanismu platí v rovině obecně filosofické, je možné transponovat i na uměleckou sféru v epoše modernismu, případně postmodernismu. V novodobé poezii kupříkladu tíhnutí k systémovosti a k holému formalismu nahradilo básníkův jedinečný, neopakovatelný hlas nebo dávalo zaznít privátnímu výkřiku exprese, který se ovšem málo vztahuje k univerzu. Zatímco pro mytického Orfea nebylo těžké rozezvučet přírodu zvukem pětistrunné lyry, pro současné básníky bývají takové pomyslné lyry „příliš těžké“. Anglista a amerikanista Jakub Guziur (1978) vydal roku 2004 esej Mythus Ezry Pounda. Spolu s Josefem Jařabem uspořádal monografii George Steiner a myšlenka Evropy (2006) a s olomouckým anglistou Marcelem Arbeitem antologii Vypravěči amerického Jihu (2006). Je rovněž odborným editorem souborného vydání Poundových Cantos ve vynikajících překladech Anny Kareninové. V nové knize Příliš těžké lyry se Guziur vedle Pounda věnuje také Eliotovi. Rozsahem nevelký, ale obsahově hutný a myšlenkově zralý esej rozčlenil autor do tří samostatných celků. V úvodním pojednává o poetice a filosofii modernistického humanismu, přičemž téma nekoncentruje a neobjasňuje pouze přes optiku Eliotova a Poundova díla. Druhý celek nese název Eliotova Pustina smyslu a třetí se příznačně nazývá Kompas Cantos. Kniha tak nabízí tři esejistické útvary o „rekonstrukci smyslu“ nikoli ve významu a obsahu výhradně básnickém nebo uměleckém, ale též v dimenzi filosofické a kritické. Eliota i Pounda autor zasazuje do kontinuálního mimetického procesu „mezi realismem a modernismem“, během něhož se přehodnocovala tradice a po nietzscheovsku se bořily dřívější hodnoty. Tradici nejen v dějinném smyslu, ale i v jejím rozpětí mytickém, sakrálním i profánním, je třeba podle Eliota i Pounda očistit a opětovně nazřít propastnost její elementární a původní krásy. Pound mluví o tradici jako o ztělesněné kráse, a ne jako o poutech či nánosech minulosti, jimiž jsme vázáni k zemi. Jakub Guziur sleduje základní konstruktivní elementy skutečného modernismu jako celku, nikoli roztříštěného v bezpočet živých nebo krátkodechých avantgard. Hovoří o „soupodstatnosti struktury světa a struktury jazyka“, na kterou často zapomínáme při současné devalvaci slova. Píše o procesu desakralizace, dehumanizace a instrumentalizace času, ale současně napovídá, že to byli právě Pound a Eliot, kteří ve svém díle výrazně překonávali časoprostorové hranice a začali básníkovu imaginaci vnímat jako prostorovou, sošnou, vizuální, případně hudebně znělou exploataci umožňující pobyt v mytickém světě. Podle jeho úsudku modernisté znovuobjevili princip tzv. estetické distance, který se ovšem začal rýsovat už v romantismu. Člověk pomocí uměleckého díla nehledá konfrontaci reálného života s životem fiktivním, ale je obeznámen s tím, že distance a odlišnost, dokonce nemožnost identifikovat se s daným dílem jsou nosnými i normotvornými prvky moderního umění a s ním i současného vnímání světa. Co však zůstává a s čím je možné navázat kontakt, je struktura rytmická, „strukturní princip ideogramu“, který už Lévi-Strauss nazval „permanentní rekonstrukcí“. Vrcholem textu o rekonstrukci smyslu a o návratu humanistických reziduí do umění i života je autorova meditace o Eliotově a Poundově poezii, ocitající se na rozhraní mezi slovem a tichem. Pro velké rapsódy 19. století bylo ticho podle Guziura spíš pauzou mezi slovy, odmlkou, přestávkou, nikoli významným konstitutivním prvkem. „Modernisté cítili, že hranice mezi lidským slovem a nerozlišenou a bezvýznamnou říší ticha je místem, kde vzniká lidský význam a smysl.“ Mezi Eliotem a Poundem existuje jemný, přitom nezanedbatelný rozdíl: oba sice zacházeli s tradicí omytou od parazitických nánosů minulosti, avšak zatímco Eliot byl tím, kdo chtěl civilizaci zachovat a udržet jistý dosažený kulturní standard (v Pustině), Pound víc mířil k obnovení již rozpadlé nebo zdevastované civilizace a k ustanovení jejího kulturního kánonu. V tomto smyslu byl Pound přímým pokračovatelem Dantovým, protože tvůrce Božské komedie kdysi stanul před otázkou, jak vedle středověkého absolutního Boha postavit novověkého „relativního“ člověka. Guziur správně dovozuje, že Poundova Cantos jsou „příběhem o psaní eposu pro moderní svět a zároveň příběhem o tom, jak se Pound snažil s chaotickým prostředím moderního světa vyrovnat“. Eliotovu Pustinu vidí esejista nikoli jako žalm nad rozpadlým světem, nikoli jako pouhou polyhymnickou báseň, ale jako „iniciační“ veledílo vyčnívající z našeho světa a přiřazující se k Dantově pozdně středověké Božské komedii nebo k Vergiliově „antické“ Aeneidě či k Homérovým eposům. Je to báseň – řečeno Eliotovými slovy – ukazující „cosi jiného“ než změť pokácených model, totiž sám „strach v hrsti prachu“. Guziurův esej Příliš těžké lyry vnáší do současného diskurzu rovněž „cosi jiného“, jinak znějící hlas a paradigma vzdálené pozitivismu a scientismu, které i v české anglistice a amerikanistice zapustily v průběhu 20. století dosud živé kořeny. Guziur se v eliotovských a poundovských reflexích projevuje jako vizionář, jako člověk nahlížející za horizont a zdárně se pohybující v metafyzicko-mytickém prostoru, který se zřejmě opět stává pro lidstvo aktuální, neřku-li spásný.