Krysí svatyně

Byl to divoká, zlý, pronikavý a až do morku kosti pronikající řev, který Hakima, strážce rezervace, tak vyděsil. Dosud seděl klidně na svém dřevěném sedátku, vlastně tam usnul, a teď ho ten výkřik probral z dřímoty. Vytřeštil oči a zbledl, protože takový řev nemohl znamenat nic dobrého. Hleděl do šera pralesa a pátral tam po nebezpečí. Teď už bylo ticho, ale on věděl, že dojem klame, toto bylo ticho před bouří. Něco se chystalo, něco viselo ve vzduchu. Jak zvíře to zařvalo? Díval se na mýtinu, ale nic neviděl. Ticho bylo stále nesnesitelnější, chtěl, aby se už konečně něco stalo.