Naše životy ovládají paradoxy: Dalších třicet pravd, které je nutno znát

Celonárodní bestseller doktora Gordona Livingstona Příliš brzy stárneme, příliš pozdě moudříme přilákal desetitisíce čtenářů, kteří si třicet skálopevných pravd o životě vzali k srdci. V další knize doktor Livingston, vietnamský válečný veterán, psychiatr a rodič, který přišel o dva syny, nabízí jiných třicet životně důležitých moudrostí. Doktor Mimo jiné se zabývá následujícími pravdami: Naše životy ovládají paradoxy. Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě. Manželství ničí mnoho dobrých vztahů. Definuje nás to, čeho se bojíme. Všichni plujeme po proudu řeky. Jedním z nejtěžších životních úkolů je vidět sami sebe tak, jak nás vidí druzí. Jak stárneme, krása se vytrácí dovnitř. Mnoho lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje. Ukázka textu: Je lepší vyčerpat se než se šetřit Často se ptám pacientů: "Pro co se šetříte?" Lidé tráví spoustu času schraňováním energie, zatímco čekají na nějaký vnější popud, který je pohne k akci. Někdy to vypadá, že čekají na mesiáše. Vždycky jsem si myslel, že ti, kdo věří v blaženost na věčnosti, jsou šťastní. Ani ne tak proto, že budou spaseni, zatímco my ostatní budeme trpět, ale protože tím mohou ospravedlnit to čekání, kdy mají na práci jen uctívání a velebení a připravují se na přímou cestu do nebe. Ti z nás, kteří nemají útěchu víry, si musí pro nečinnost vymýšlet omluvy. Pro některé je to výzva. Pasivita je nepřítel pokroku v terapii. V případě, že se někdo snaží změnit si život, konvenční model lékaře poskytujícího pacientovi léky a instrukce neúčinkuje. Proces objevování toho, co není v pořádku s naším vnímáním, jak funguje svět (což je v protikladu s tím, jak by se nám líbilo, aby fungoval), a oprava našich představ, je časově náročný. A často rovněž nepohodlný, protože musíme konfrontovat události a osobnosti, které nás zformovaly, a překonat sílu netečnosti a zvyku, která nám brání stát se takovými, jakými bychom chtěli být. Poté co jsem před časem vydal knihu o lidském životě, řada lidí, někteří i ze vzdálených míst, mi zatelefonovala a domluvila si se mnou schůzku. Našli v mé knize porozumění i poučení a očekávali ode mě pomoc. Jeden z nich mi řekl: "Už jsem byl u mnoha psychoterapeutů. Vy jste moje poslední naděje." Lichotilo mi to a doufal jsem, že těmto pacientům poskytnu nové a kvalitní zkušenosti. Ve skutečnosti byla většina z nich zklamaná a po několika sezeních přerušili terapii. Nesplnil jsem jejich očekávání. Vzpomínám si, že John Updike kdesi napsal, jak ho jako mladíka otrávilo, když se setkal se spisovateli, jejichž díla obdivoval. Vyklubali se z nich opilci, náfukové a vůbec se velmi lišili od jeho představ. Později, když se sám stal obdivovaným spisovatelem, viděl stejné zklamání v očích lidí, kteří toužili po setkání s ním. Necítil se dostatečně hlubokomyslný ani vtipný, aby naplnil očekávání obdivovatelů svých děl. Ti, kdo hledají pokyny, jimiž by změnili svůj život, mimo sebe, čeká podobné zklamání. Pokud se opravdu chceme změnit, musíme všichni zmobilizovat svoji vlastní kapacitu, musíme si upřesnit, čeho chceme dosáhnout a jak budeme postupovat, a nepředstavovat si, že nás zachrání někdo jiný. Většinou se dokážeme přinutit ke změně, teprve když se náš současný stav stane natolik bolestivý, že už ho nedokážeme dále snášet. Když nám začne docházet, že život není žádná divadelní zkouška. Náš čas, jakkoli nejistý, je omezený. Každý den umírají lidé nejrůznějšího věku a většina z nich za sebou nechává hodně nedokončených věcí. Každý z nás si v sobě nese představu o tom, jak by měly naše životy vypadat. Obrazy úspěchu, jimiž jsme bombardováni, jsou většinou povrchní a nereálné. Vytrvalost a odhodlání nejsou tak obdivovány, jak by zasluhovaly. Konzumní společnost ve skutečnosti holduje rychlým řešením, lékům, které rychle uleví, staré nahrazuje novým, dává přednost formě před obsahem. Tyto skutečnosti, které nás obklopují jako vzduch, jejž dýcháme, nás matou a nemáme jasno o tom, co nás činí šťastnými. Mám ještě jednu oblíbenou otázku: "Rozpakujete se dělat věci jinak; pokládáte se za příliš zranitelné?" Vyhlídka na změny téměř vždy budí úzkost, a tak není divu, že se do nich lidem nechce. Stále nám opakují, jak důležité je napřed "vychladnout"; slýcháme rady, abychom "nedělali z komára velblouda" a "pluli s proudem". Není proto divu, že lidé považují úzkost za něco abnormálního a snaží se jí vyhnout. Celý rozvinutý farmaceutický průmysl žije z toho, že není potřeba snášet úzkost déle než po dobu, než stačíme spolknout pilulku. V jistém smyslu se tato svůdná myšlenka stala základem medializace lidského utrpení. Nedávno se u mě objevil jeden pacient. Byl to veterán několika psychiatrických terapií a konzument značného množství léků. Své problémy vyjmenoval následujícím způsobem: "Úzkost, deprese, porucha pozornosti, nespavost, dočasná zástava dechu ve spánku, narkolepsie." Bral samozřejmě antidepresiva a léky tlumící úzkost. Navíc ještě metamfetamin pro zlepšení pozornosti a hypnotika, aby mohl spát. Nechal si operovat měkké patro, aby se zbavil chrápání, a každý večer se připojoval k dýchacímu aparátu, aby se ujistil, že ve spánku nepřestane dýchat. Psychoterapie ho vlastně příliš nezajímala. Byl plně medikalizovaný. Někde uprostřed tohoto prosazování pilulek, které podporují nejen výrobci léků, ale i společnosti, jež ovládají fondy péče o duševní zdraví, jsme částečně ztratili schopnost nést odpovědnost za své životy a vypořádat se se změnami nálad, které jsou součástí normální existence. Tím nechci říct, že léky nejsou pro lidi trpící duševními chorobami, jako je schizofrenie, bipolární choroba a těžká deprese, nezbytné. Léky také mohou dočasně pomoci u problémů se životem: žalu, obav o zaměstnání, posttraumatického stresu. Pokud však jediné, co psychiatr pro pacienta udělá, je, že mu předepíše nějaké léky, pak obětoval to podstatné ze své profesní identity. Dává tím rovněž pacientovi najevo, že pokládá tento pasivní způsob léčby psychických problémů za ideální. Osobně raději vyzývám lidi, aby se vzchopili, přestali čekat na odpovědi zvnějšku, zmobilizovali odvahu a rozhodnost a zkusili zjistit, jaké změny by je přiblížily ostatním a udělaly z nich lidi, jakými by chtěli být.