Křesťanství v perspektivě 1700-letého výročí milánského ediktu

O ČEM TATO KNÍŽKA JE? Především obrací naopak navyklou směrovku, běžně prezentující křesťanství nejdříve jakoby živé učení Ježíšovo, promítnuté posléze jako vize Krista pro „konec časů“. Samozřejmě že tu nejdříve historicky byl život konkrétního Ježíše, který ale tragicky skončil ukřižováním. Ta následná – jak říkáme – „křesťanská“ víra okamžitě nezačala triumfálně formulovaným prohlášením známým z J 3:16, nýbrž byla nejdřív pochopitelně zakřiknutá tou truchlivou vizí Golgoty. Kupodivu, teprve přes řeckou verzi slibných prorockých židovských textů nalezli blíže neznámí Ježíšovi stoupenci víru, že zrovna Ježíš byl opravdu již „Mesiáš“, jemuž bylo dáno zvítězit nad smrtí. Z pouhého přívlastku „christos“ se potom rychle stalo vlastní jméno „Christos“. Právě tuto, již novou víru v Krista Ježíše začal s překvapujícím úspěchem šířit příští „křesťanský apoštol“ Pavel. A protože tehdy brzy očekávaný příchod Kristův nenastával, zhruba 40 let po Ježíšově smrti začala vznikat prvá evangelia, jako „dobrá zvěst“ před očekávaným božím Královstvím. Nejdříve mezi „kristovci“ byl v jejich víře jen Bůh-Otec a jeho Syn jako garant spásy. Evangelia ještě nic neříkají o „Duchu svatém“. A předkládaný text nabízí různé konfrontace s biblickým textem či s vlastní vírou, také s doložením problematičnosti toho svědectví, které kontroverzně evangelia obsahují.