Forma sleduje smysl / na okraj architektury

Předložený soubor textů vznikal postupně v letech 2008-2011 jako součást „třídění myšlenek" při přípravě habilitace, ale současně i určitého profesního a osobního předělu, kterým jsem prošel v letech 2010-2012. Předělu, který pracovně souvisel s přechodem z projekční praxe zpestřované příležitostnými výlety do oblasti dějin umění a historie a letmými kontakty s výukou oboru k vyváženějšímu přístupu, při kterém se výuka i výzkum staly postupně rovnocennými činnostmi, kterými se s kolegy věnujeme soustavně. Takový přístup, ač o něj usiluje u nás i ve světě řada kanceláří, vnímám na jednu stranu jako svým způsobem privilegium, jehož realizace se do důsledku poštěstí pouze nemnohým. Na druhou stranu je možné říci, že architektura ostatně jako každá tvůrčí disciplína provozovaná v jistém standardu, nejenže nemůže výzkum pominout, ale zkrátka jím je. Určitou situaci či problematiku nastudovat, doplnit si o ní informace, zjednat si základní obecný přehled a názor a pokusit se ho smysluplně aplikovat je přirozenou součástí tvůrčí práce, stejně jako trvalé tříbení vlastního, ale i společného týmového či generačního postoje. Předložené eseje nejsou a ani nemají ambici být nějakou koherentní architektonickou teorií. Jsou to postřehy praktikujícího architekta k tomu, co se okolo návrhu často odehrává. Stavění domů a péče o vystavěné prostředí je fascinující činnost, která zasahuje mnohé oblasti lidského konání i vědění. Jedná se nezřídka o obtížně slučitelné a porovnatelné světy, které se nicméně na úrovni fyzického prostoru střetávají a vzájemně ovlivňují.