Sny samotářského chodce

V době kdy Rousseau začal psát své Dumy samotářského chodce jako pokračování Vyznání a Rozmluv, věděl, že už nebude dlouho žít a že už od lidí nemůže nic očekávat. „Tak jsem zde sám na zemi, nemaje již bratra, bližního, přítele, společnosti, jen sama sebe.“ Tráví své dny v rozjímání, snění a vzpomínkách a ukládá je do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.