Chalupa v Niedergruntu Další vzpomínky kapitána labské plavby

Budu vyprávět o chalupě v bukovém lese, na břehu řeky, která stála osamoceně. Kolem ní se postupně vytvořila malá osada, dnes už vesnička s poštou a kostelíkem, kde čas plyne pomalu. Chalupa přežila mnohé generace jedné rodiny, která se v ní střídala, rodila a umírala, a každá zanechala svou stopu. Opravy a výměny se děly, ale chalupa zůstala taková, jakou ji znali předci. Život v ní plynul svým tempem, nezasažen vnějšími vlivy. Přenesu se do dob, kdy řeka Labe protékala nespoutanou krajinou. Lidé ji mírně upravili a odvážně se pouštěli na její hladinu. Ti, kteří se s řekou potýkali od Litoměřic až po ústí do moře, mluvili německy, avšak ne tak, jak to známe dnes. Komunikace byla obtížná, ačkoliv se mezi sebou domluvili. Některé výrazy z jejich řeči jsem ponechal, neboť patří k příběhu, a používám je tak, jak je používali dávní šifři, které jsem slýchal od jejich potomků, když jsem se učil plavit. Na závěr vzpomenu na Annu, lodní kuchařku na parnících „Mělník“ a „Lovosice“ a motorových remorkérech „Blaník“ a „Beskydy.“ Ulehčovala posádkám jejich práci a pomáhala plavčíkům na začátku jejich samostatného života. Dlouho na ni vzpomínali a vzpomínají, byla dobrou ženou svému kormidelníkovi a provázela jej tam, kde bylo potřeba. Její památka patří do mých vzpomínek na starou plavbu.