Pamětní nápis

Pamětní nápis sepsal Balbín latinsky v roce 1672 a literární formou náhrobního elogia v něm podrobil ostré kritice životní cestu a působnost nejvyššího purkrabí pražského Bernarda Ignáce z Martinic, a to ještě za jeho života. Ve čtyřech fiktivních epitafech tu postupně vyslovují zdrcující soud o Martinicovi čtyři stavy Království českého. Text myšlenkově vrcholí v nápisu čtvrtém, v němž tušíme hlas autora samého, promlouvajícího ústy "vzdělanců, kolik jich zbývá po Čechách" na ochranu chudého a bezmocného lidu. Dílo upoutává stylistickou dokonalostí, vysokou kulturností, množstvím dobových reálií i vlasteneckým zaujetím. Tvoří ústrojný celek s Rozpravami z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 17.století, v nichž Balbín dotvářel své spisovatelské názory poté, kdy si definitivně ujasnil vztah ke kulturním tradicím národní minulosti, k dění pobělohorskému i k jeho perspektivám. Po latinsko-české edici a textové kritice Pamětního nápisu následuje šest dosud nepublikovaných Balbínových listů s osobitě vyjádřenými zásadami badatelské a vydavatelské práce a ukázka z díla Diva Turzanensis. Na závěr knihy připojená čast Martinicovy závěti v nejednom ohledu doplňuje Pamětní nápis a dosvědčuje jeho pravdivost. K vydání připravil a přeložil Josef Hejnic