Vetřelci na vnitru - Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 20062008

Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vznik dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených (i některých dalších), naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše. Důvody ke zřízení Ústavu paměti národa (ÚPN), respektive v konečné fázi Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Archivu bezpečnostních složek (ABS), existovaly jednak vnější a pak pochopitelně také vnitřní, domácí, podmíněné složitým polistopadovým vývojem. Česká republika byla jednou z posledních zemí střední a východní Evropy, která neměla vlastní národní paměťovou instituci, respektive veřejnou instituci spravující matérii totalitních bezpečnostních složek. Nabízelo se tenkrát několik možností. Od maximalistické varianty typu polského Ústavu národní paměti (Instytut Pamiȩci Narodowej, IPN), která by znamenala vytvoření vědecké instituce, jejíž nedílnou součástí by byl policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, lustrační úřad, jenž by převzal úkoly bezpečnostního odboru ministerstva vnitra při vydávání tzv. lustračních osvědčení a dále archiv soustřeďující mnohem větší množství archivních fondů a sbírek, než bylo nakonec delimitováno, až po minimalistickou maďarskou verzi, zodpovídající pouze za vybrané archivní materiály spravované resortem ministerstva vnitra, případně ministerstva obrany. Jako kompromis byla zvolena česká cesta – namísto jedné instituce se vytvořily dvě – Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, spojené pupeční šňůrou zákona a uzavřené v pevné schránce kapitoly státního rozpočtu č. 355. V rámci komplexního pozměňovacího návrhu se v poslanecké sněmovně rozšířila pravomoc ÚSTR i na zkoumání doby nesvobody čili období okupace let 1938–1945, a jako instituce přímo podřízená vznikl samostatný Archiv bezpečnostních složek s velmi silným postavením a pravomocemi ze zákona. Vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek se konečně dosáhlo nápravy neúnosného stavu, který v minulostní oblasti, ovládané de facto ministerstvy vnitra, obrany, spravedlnosti a zpravodajskými službami, panoval od počátku 90. let minulého století. Zákon č. 181/2007 Sb. vstoupil v platnost 1. srpna 2007, poté nastalo šestiměsíční přípravné období. Určité nejasnosti a problémy s transformací vláda ČR vyřešila jmenováním zvláštního zmocněnce, autora publikace Pavla Žáčka, který mj. nesl plnou odpovědnost za průběh delimitace. To byl proces, o němž rozhodlo ministerstvo financí – rozpočet obou nových složek státu se z podstatné části sestavoval z delimitovaných finančních prostředků, movitého i nemovitého majetku, a nakonec i personálu. Nová kapitola od jednotlivých ministerstev a zpravodajských služeb získala 162 mil. Kč, dalších 19 mil. Kč obdržela na svou činnost od vlády. ÚSTR i ABS dohromady získaly 273 pracovních míst, majetek v hodnotě 300 mil. Kč a více než 20 km archivních materiálů. Ústav pro studium totalitních režimů byl s největší pravděpodobností první a zároveň poslední institucí, která delimitovala potřebné finanční i materiální prostředky od tak mocných resortů, jako jsou ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, ba dokonce zpravodajských služeb České republiky. Tak se stalo, že k 1. únoru 2008 byly veškeré archivní fondy a sbírky bývalých bezpečnostních složek, včetně obávané Státní bezpečnosti, spravované celých devatenáct let od pádu komunistického totalitního režimu převážně úředníky ministerstva vnitra, v rámci Úřadu pro zahraniční styky a informace, Úřadu pro zpřístupňování dokumentů MO ČR i Vojenského zpravodajství, či odboru vnitřní ochrany z Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, definitivně převedeny pod režim archivního zákona. Posledním faktorem, který výrazně usnadnil situaci, se k 1. lednu 2008 stalo plošné odtajnění těchto dokumentů. Bylo to ohromné vítězství a zároveň také obrovská zodpovědnost. Zbyla jen menší množina utajovaných materiálů, která zůstala v dočasné zápůjčce zpravodajských služeb ČR, a jež se měla v pětiletých cyklech posuzovat, odtajňovat a předávat Archivu bezpečnostních složek. Během delimitace v řadě případů poprvé od listopadu 1989 proběhl první soupis svazkové a spisové agendy, díky usilovné práci archivářů se navíc všechny změny realizovaly za plného chodu badatelen a kulminujícího zájmu badatelské veřejnosti. Obdobně usilovná práce IT expertů zajistila, že se nezhroutily ani lustrační povinnosti, poprvé v historii se podařilo modernizovat a centralizovat evidenční (lustrační) databáze do jednoho informačního systému a propojit tak dosud oddělené (a odlišné) systémy ministerstva vnitra, Úřadu pro zahraniční styky a informace i Vojenského zpravodajství. V poměrně krátkém termínu se také podařilo napravit dluh, který měl český stát vůči veřejnosti – na web byly umístěny, byť v dočasné a neúplné podobě, inventární pomůcky převážné části fondů a sbírek Archivu bezpečnostních složek. Zveřejňování evidenčních podkladů (příslušníků, komunistů, zájmových osob), zprvu bouřlivě přijímané, se postupně stalo absolutně normální a obecně akceptovanou součástí naší práce, dokumentačním doplňkem badatelské činnosti (vlastně v intencích požadavků veřejnosti z počátku 90. let). V neposlední řadě se podařilo pro českou veřejnost otevřít téma III. protikomunistického odboje, což vyústilo až v prozatím poslední důležitý akt paměťové legislativy – přijetí zákona č. 262/2011 Sb. * * * S odstupem patnácti let Pavel Žáček vzpomíná, že období od listopadu 2006 do ledna 2008, zejména pak půlrok, kdy vykonával funkce zmocněnce vlády pro zřízení ÚSTR i ABS, prozatímního ředitele ABS a ředitele odboru ministerstva vnitra, což byla trojjediná konstelace, za níž se to vše dalo zvládnout, byla nejintenzivnější etapou jeho života. S malým kolektivem dokázal zvládnout něco, co nikdo před nimi nedokázal. Definitivně prosadili projekt „Otevřená minulost“, zřídili dvě zpočátku respektované paměťové instituce, které v prvních letech své existence plnily své zákonné povinnosti vůči veřejnosti, a velmi rychle se prosadili i mezi evropskými partnery. * * * Podstatná část publikace je edicí 179 dokumentů dvojího druhu: ze tří čtvrtin z písemností úřední povahy, převážně z provenience odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Archivu bezpečnostních složek, zmocněnce vlády pro organizační přípravu zřízení a zabezpečení řádného chodu Ústavu pro studium totalitních režimů a k přípravě aplikace zákona č. 181/2007 Sb., či samotného ÚSTR, vzniklých v rozmezí od 1. listopadu 2006 až do 31. ledna 2008, a z jedné čtvrtiny z veřejných mediálních výstupů (rozhovorů, článků) ze stejného období, doplněných o několik proslovů pronesených při různých příležitostech a vztahujících se bezprostředně ke vzniku nové paměťové instituce. Ve čtyřech přílohách na konci edice jsou navíc zařazeny klíčové doklady o delimitaci nejdůležitějších archiválií a dokumentů a také informace o zahájeném – a bohužel stále ještě nedokončeném – zpracování archivních fondů a sbírek komunistických represivních orgánů z bývalého archivu Ministerstva vnitra. Zbylou čtvrtinu edice dokumentů tvoří veřejné příspěvky a věcné reakce na tehdejší dobový diskurs o překonávání komunistické (i nacistické) totalitní minulosti, zapomínání a politickém zneužívání vybraných aspektů totalitarismu, lustracích, komunistických zločinech a jejich neúspěšném vyšetřování, sabotování i otevírání archivů veřejnosti, digitalizaci fondů a sbírek komunistických bezpečnostních složek atd. Právě konfrontace veřejných informací s dokumentací úřední povahy odhalí složitost celého procesu, tragickou zaostalost archivu Ministerstva vnitra, neochotu úředníků naplňovat právo českých občanů i zahraničních badatelů na informace, ostrý souboj o budoucnost v zákulisí několika resortů i zpravodajských služeb, ale na druhou stranu za daných podmínek i nečekaně úspěšný proces zřizování ÚPN/ÚSTR i ABS. Jako to Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vznik dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených (i některých dalších), naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše.