Víra a kultura. Pokoncilní vývoj českého katolicismu v reflexi časopisu Studie

Originální nápad to byl zkoumat vztah mezi vírou a kulturou v soudobé české společnosti prismatem časopisu Studie. Mám ještě živě v paměti ten okamžik, když dr. Tomáš Halík přišel ráno na Lateránskou univerzitu a sdělil mi tento svůj nápad. Začal: „Dnes v noci jsem nemohl spát, a tak jsem myslel...". Nu a dnes stojíme před dohotoveným dílem. Je to dílo, o němž si troufám říci, že je průkopnické alespoň ve třech směrech: kulturně-historickém, teologickém a nakonec i duchovně-mravním. Ve směru kulturně-historickém je Halíkova práce prvním pokusem o hlubší hodnocení časopisu Studie a jeho myšlenkově-hodnotových orientací a zároveň i o jeho zasazení do rámce širšího kulturně-literámího kontextu časopisů exilových (Nový život, Proměny, Rozmluvy, Svědectví, Listy...) a domácího samizdatu (Teologické texty, Vzkříšení, Psí, Universum, Informace o církvi, Informace o Chartě...). Budoucímu kulturnímu historikovi bude tak cenným zdrojem prvních informací o křesťanské a zvláště katolické součásti kulturního disentu z doby komunistické nadvlády. Ve směru teologickém je to první pokus o prošetření nového pojetí vztahu mezi vírou a kulturou, jak se připravovalo v předkoncilových teologických diskusích, jak bylo přijato na koncilu a jak bylo rozvinuto hlavně Janem Pavlem II., se zřetelem na podmínky vládnoucí v českém kulturním a náboženském prostoru. Autor tu postupuje metodou jakýchsi průzkumných tematických vrtů či sond, které si zvolil jako zvlášť příznačné a vyjevující skrytou skladebnost kultumě-náboženského povědomí národa. Těchto sond je šest: 1) evropská kultura a naše místo v ní, 2) společenské problémy vědecko-technické civilizace, 3) konfrontace křesťanství s marxismem a komunismem, 4) výzva sekularizace čili zpozemštění obecného smýšlení, 5) bolavý problém rozpornosti českých dějinně-národních tradic a 6) sebereflexe českého katolicismu. Těmito šesti tematickými průzory Halík zkoumá názory a postoje různých autorů, kteří se k těmto námětům vyslovili na stránkách Studií, a pozorně váží a soudí, co pověděli, a tu a i dopovídá, co jen napověděli. Halík tak vyhmátl klíčové teologické problémy naší lidské a národní existence v oné děsně dusné době komunistického čtyřicetiletí a s nevsedni schopností syntézy vyslovuje, co bylo dosud roztroušeno a rozptýleno v různých studiích a článcích. Jeho kniha je tak nepřímo i jakýmsi zhodnocením českého teologického úsilí a je nám, autorům, kteří jsme se stali objektem jejího rozboru, jakýmsi zpovědním zrcadlem, na němž si můžeme ověřit, do jaké míry jsme byli na výši problémů, o nichž jsme pojednávali. Avšak nejen to. Halíkova práce je i vzácným prostředkem a katalyzátorem onoho sebeuvědomovacího procesu, kterého má každé národní, státní i církevní společenství svrchovaně zapotřebí, nemá-li poklesnout na pouhou masu, která neví, co se v ní děje a kam se sune. V dubnu 1975 se zamýšlel spisovatel Václav Havel ve svém dopise prezidentu Husákovi nad důsledky „zatykače na kulturu", který jeho vláda vydala, když potlačila prakticky všechny kulturní časopisy, a kladl nepříjemné otázky: „Kdo si však troufá odhadovat, co tento fakt skutečně znamená pro českou společnost? Kdo ví, jak se ta mezera projeví v duchovním a mravním ovzduší budoucích let? Jak dalece oslabí naši schopnost ,vidět se'?" Nuže, dnes jsme, díky „sametové revoluci", v nové situaci, v situaci svobody. Teď je třeba už jen někoho, kdo by měl dostatečnou průpravu, jasnozřivost a odvahu k ponoru do hlubin kolektivního povědomí společnosti a dostatečnou schopnost formulovat, co na této speleologické výpravě do nitra národní duše zahlédl, aby tak mohl dát do společenského oběhu jakési zrcadlo, v němž by se organismus společnosti mohl ohlížet a sebepoznávat, sebepoznáním zrát, zráním vylepšovat a dorůstat k otevřenosti vůči nejvyšším lidským hodnotám a především k oné blahé zvěsti, evangeliu, k zvěsti o Kristově zmrtvýchvstání, která už po tolik staletí oplodňovala naši národní kulturu a bude ji zajisté oplodňovat i nadále. Ten někdo se našel. Je jím Tomáš Halík, který se podjal této nesnadné, ale potřebné práce: nastavit nám zrcadlo k sebezpytování, abychom si tak mohli uvědomit svá selhání i svá vítězství a neustále obnovovat v naději odvahu vždy znovu začínat naši službu národu, za nějž jsme odpovědni před Bohem a před církví. Závěrem bych pak chtěl říci, pokud jde o mne, že jsem autorovi zavázán zcela zvláštní vděčností, neboť dík jeho práci na této knize, nebyla marná ani moje práce na časopisu Studie. Nebyla mamá, rozumí se, sub specie temporis. Neboť v okamžiku, kdy Studie končí svou fyzickou existenci, se našel někdo, kdo se jich tvořivě ujal, povznesl je na novou úroveň dějinně-kulturního faktu a umožnil jim tak, působit i doma na stále širší okruh zájemců o kulturní a náboženskou tvořivost v našem národě. Jen tak může vzniknout to, co nazýváme živou tradicí. Karel Skalický, Řím, 22. března 1992... celý text