Octavio Paz Book order

Stvořeni z hlíny. Od romantismu po avantgardu (1974) je stěžejní esejistickou knihou Octavia Paze o moderní poezii. Přinesla originální pohled na téma modernity „z druhého břehu“. Mexický básník v ní uvažuje o podvojném vztahu evropské a americké lyriky k moderní éře, k níž poezie patří a od níž se zároveň svou podstatou odlišuje: je v ní napětí mezi vyznáváním nové poetiky, zlomů, revoluce a mezi analogickým viděním světa, které je jádrem metafory, poezie jako dotyku prvotní jednoty, kdy „vesmír hovoří lépe než člověk“. Výchozí je Pazova myšlenka „tradice zlomu“, kdy tradicí se stává sám rozchod básníků s tradicí. Octavio Paz v knize sleduje pulzování evropské a americké poezie od Blakea, Hölderlina, německých a anglických romantiků, přes Whitmana, Baudelaira, francouzské symbolisty a hispanoamerické „modernisty“, po Eliota, Pounda, francouzskou a španělskou avantgardu. Noří se do rytmu jazyků, vydává se do šíře kulturních kontextů. I když je v evropské poezii doma (ostatně žil i v Paříži a přátelil se s Bretonem), nabízí mexický autor odstíněný transatlantický úhel pohledu. Vyvstane v něm různý rytmus literárního vývoje v různých zemích i specifičnost Hispanoameriky oproti Severní Americe.

“El laberinto de la soledad”, una obra maestra escrita por Octavio Paz, uno de los más grandes escritores y poetas de habla hispana del siglo xx. Este libro es una profunda reflexión sobre la identidad y la cultura mexicana, pero también aborda temas universales como la soledad, la libertad y la búsqueda del sentido de la vida, el autor nos invita a reflexionar sobre nuestra propia identidad y la forma en que nos relacionamos con el mundo que nos rodea. Además, “El laberinto de la soledad” es una obra profundamente humana que aborda temas universales y atemporales. La soledad, la libertad y la búsqueda de la verdad son temas que resuenan en todos los seres humanos, independientemente de su origen o cultura. “El laberinto de la soledad” es un libro imprescindible para cualquier amante de la literatura y la reflexión filosófica. La prosa poética de Octavio Paz, sumada a su profunda reflexión sobre la identidad y la cultura, convierten a esta obra en una experiencia de lectura única e inolvidable.

Esej z roku 1995, v níž autor rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal. Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty. Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Octavio Paz (1914 – 1998), nositeľ Cervantesovej ceny (1981) a Nobelovej ceny za literatúru (1990), je autor impozantného diela, ktoré zahŕňa básne, eseje, jednu divadelnú hru a básnické preklady. Mnohí ho pokladajú za jedného z najvplyvnejších básnikov 20. storočia. Programové úsilie o modernú podobu básne sa u neho spájalo s neustávajúcim inovačným úsilím. Roku 1989 pripravil rozsiahly revidovaný výber zo svojho básnického diela Každodenný oheň (El fuego de cada día), ktorý sa stal aj hlavným zdrojom tohto prekladového výberu. Ján Zambor v ňom venuje osobitnú pozornosť autorovej tvorbe sedemdesiatych a osemdesiatych rokov a komplementarizuje tak slovenský prekladový obraz jeho poézie.

Výjimečný text, který na pozadí života výjimečné ženy obsáhne dějinnost barokního Mexika, jeho předkřesťanské, křesťanské či hermetické kořeny a stejně tak pohled na starý kontinent, pohled přes mohutný okeán, pohled až dráždivě vzrušující protože chytrý, krásný a jiný.

Il modo migliore per celebrare uno scrittore è leggere le sue opere. E per festeggiare il centenario di uno dei più autorevoli intellettuali di tutti i tempi, il Premio Nobel messicano Octavio Paz, arriva ora questo prezioso libro autobiografico. Costruito dal curatore Julio Hubard sulla base di una serie di articoli, frammenti, saggi e versi di Paz, il libro ripercorre la vita e l’opera dell’autore in ordine cronologico, dall’infanzia fino agli ultimi giorni, passando per la formazione letteraria, la passione politica, l’amore per la poesia, i viaggi, i riconoscimenti, la malattia, i ricordi personali. Un approfondito riesame di alcuni dei momenti fondanti della storia sociale, politica e artistica del Messico e del suo poeta più appassionato.

»Auf vielfache Weise kann man sich einem Gemälde nähern: in direkter Linie, bis man es von Angesicht zu Angesicht betrachtet, in einer Haltung des Befragens, Herausforderns oder Bewunderns; in indirekter Weise, wie man mit einem Vorübergehenden einen geheimen Blick des Einvernehmens austauscht; im Zickzack, mit merkwürdigen strategischen Bewegungen, vergleichbar denen des Schachs; mit dem Blick betastend, wie ein naschhafter Gast einen langgestreckten Tisch mustert; kreisend wie der Sperber, bevor er herabstößt. Die direkte Art, die komplizenhafte, die reflexive, die Art des Jägers, die Art des magnetisierten Blickes …« Paz, der Lyriker und Essayist, ist zeitlebens ein leidenschaftlicher Betrachter von Kunst gewesen. Der Blick des Schriftstellers, zugleich unbefangen und kenntnisreich, entdeckt dem Leser Wesentliches und Charakteristisches jenseits der Kunstgeschichte und des Feuilletons: innere Zusammenhänge, überraschende Querverbindungen, künstlerische Notwendigkeiten. Paz schreibt über Künstler zwischen Wort und Bild wie Breton und Michaux und über das enigmatische Werk Marcel Duchamps; er widmet der mexikanischen Kunst einen erhellenden Essay; dem Spanier Chillida und dem Mexikaner Tamayo nähert er sich in Einzelstudien; und Künstlern wie Tàpies und Rauschenberg zollt er in Gedichten Tribut.

Das fünfarmige Delta, der letzte Gedichtband, den Octavio Paz veröffentlicht hat, kann als sein lyrisches Vermächtnis betrachtet werden – es sind Denkbilder einer Epoche, Bruchstücke einer großen Konfession, es ist die Summe seiner Poesie. Fünf lange Poeme – die berühmten Gedichte Sonnenstein, Weiß, Nachtstück von San Ildefenso, Noch einmal durchwacht und Charta des Glaubens – hat Octavio Paz gegen Ende seines Lebens in einem Band zusammengestellt und mit pointiert kurzen Gedichten, »winzigen Irrlichtern«, eingefaßt und kontrastiert. Entstanden ist ein Ganzes, das die Gestalt eines Fächers oder fünfarmigen Deltas bildet.In dieser Komposition zeigt sich, daß Octavio Paz mit seinen langen Gedichten eine von Walt Whitman über Ezra Pound und Pablo Neruda führende Tradition der Moderne produktiv fortführte: die des hymnischen Gedichts, Anrufung des Lebens, Evokation des erfüllten Augenblicks. Das Gedicht wird zu einer »Folge intensiver Momente, die nicht so sehr durch das Erzählte verbunden werden als vielmehr durch das Schweigen, die Auslassungen«, wie Paz in seinem Vorwort schreibt.