Pažitkový oheň je výbor z básnického díla pozoruhodného českého básníka a prozaika Petra Hrbáče (1958 - 2020). Je to poezie obrazů, zvuků, pachů a třaskavých emocí; poezie živočišně nastraženého vnímání krajiny, tvorů, předmětů - ale též jejich vzájemných vztahů. Hrbáč s chirurgickou přesností operuje v hlubinách i mělčinách lidské existence a vytváří svébytný svět - velmi cizí i velmi blízký zároveň. Božena Správcová
Doslov / Božena Správcová
V knize básník reflektuje stárnutí a s vášnivým zaujetím milovaný svět bylin a dřevin. Nelítostný posun životem je pro něj stále vyhrocenější, s mementy skrytými v metaforických kouzlech a asociacích. Hrbáč se nebojí poetizujících sond do dětských a jinošských let, přičemž sbírku rámují scenérie typicky středoevropských ročních období.
„S Petrem Hrbáčem se známe třiačtyřicet let. Když mu bylo sedmnáct, ukázal mi své básně, a hned jsem poznal jeho talent. V průběhu let jsme prožili mnohé epické i lyrické chvíle, a já četl jeho verše. Teď jsem s ním na okraji topologické propasti a poznávám jeho konstanty, obohacené časem: vypjaté zvuky přecházející v hudbu, botanické horoucnosti, dendrologická vidění a úžehy láskou k tvorstvu. Jeho slova o poutích krajinami, o krocích a nášlapech, jsou plná vášně a smyslnosti.
Nadoraz, s trýznivou vášní, smysly a intelekt tančí v orgiastickém rytmu. Kdo jiný než Petr Hrbáč by dal básni název Čajová krása pěnišníku?“
Velká cena 1965–2018, mistrovství světa.
Kde jinde než v Brně mohlo vzniknout spojení tak odlišných oborů, jakými jsou poezie a motocyklové závody? Básníci takzvaného královopolského okruhu kolem bratra Víta díky šíři svého intelektu objevili souvislosti a zaslechli rezonance mezi těmito vzdálenými oblastmi. Jejich verše jsou doplňujícím a rozšiřujícím faktorem pro mé fotografie. Takto vzniklá symbióza vytváří nové, neotřelé umělecké hodnoty jak ve fotografii, tak v poezii.
Svět Hrbáčových povídek je nejen podivuhodný, je podivný a taktéž plný podivínů. Chvílemi vypadá, že je opravdu dvojitým odrazem na naší sítnici, jindy se ale obří pyramidy dávných Inků oproti němu jeví pouhými pupínky na praeputiu.
Bojoví pavoučci zde suverénně sídlí v hermeticky uzavřených skříňkách. Černoštváči vášnivě válčí s Pasošuky. Dvojice bitevních vrtulníků si nadává latinsky. Kahuda vynalézavě fouká do piva a pohvizduje si u toho madagaskarskou hymnu. Štopl se ovšem závodů nezúčastnil. Tancovačka na předměstí snad skončí kolektivním opékáním mrkví a celerů, nakonec ale vše dopadne téměř happy endem.
Tam, kde jiní autoři bývají ploší jako bezlepková placka, Petru Hrbáčovi stačí prostě přepnout z jedné polokoule na druhou. Je dokonce možné, že nad námi tento zvláštní svět i zvítězí, a je docela možné, že to bude dobře. Uvnitř zeměkoule už vzniká nový vesmír, tiše předoucí kosmos hemisfér: Bang!
Norbert Holub
Petr Hrbáč, básník a lékař, nabízí čtenáři svůj typický, neotřele metaforický pohled na místa a příběhy, které zažil na svých třech recentních cestách do Japonska. Zároveň má ale kniha - doplněná na konci bohatým rejstříkem - popisnou kázeň, takže se čtenář může s knihou v ruce alespoň imaginárně vypravit do Japonska v Hrbáčových stopách.
V románu Kosti, maso, tekutiny — prozatím nejrozsáhlejším autorově díle — se čtenáři otevírá jedna ne úplně všední možnost. Zatímco dosud byla autorova barvitá roztříštěnost prezentována v básních a povídkách rovněž fragmentárně, nyní jsou všechny zálivy srdce vměstnány do jednoho dlouhého detailního záběru.
Román je výpravou do života člověka svérázného, sebestředného, který ovšem vědomě nic nezakrývá. Vedle deníkových zápisků fantaskní próza, vedle pilného studenta medicíny zmatky s pohlavní přináležitostí.
To vše je fragmentárně celistvý Hrbáč. Roztříštěný úplněk.
Ve své sbírce Špička autor řadí texty do čtyř oddílů s ohledem na dobu jejich vzniku. Kromě toho se oddíly liší i motivicky. Zatímco básně v obou krajních částech jsou vytvořeny svobodnou reflexí a divoce rostoucí plevelnou fantazií, oddíl druhý zahrnuje i řadu rýmovaných textů o botanických druzích. Autor chtěl upozornit na některé bizarní aspekty spojující náš svět se světem planých rostlin v době prašné, v době pneumatikové. Bizarní je místy i vázaná forma. Oddíl třetí se týká básníkovy zkušenosti ze vztahu odsouzeného již předem ke krachu. Ve srovnání s oběma předchozími sbírkami zde více těží z konfliktních a zničujících soukromých zážitků.
Autor zachycuje změny, ke kterým došlo v našem životě od let šedesátých po dnešek. Všímá si hlavně domáckých ukazatelů tohoto procesu. Hrdinové jeho povídek se dostávají do velmi všedních situací, které však vůbec nejsou zdrojem bezpečného smíru a zklidnění. Spíše se v nich ukazuje, že nic není tak obyčejné, aby to nemohlo vzbudit neočekávané vzrušení. Nejdůležitější jsou dveře, skučení, dopoledne a odpoledne, méně už večer! Všichni jsme jenom lidé. Avšak velmi rozmanitě postižení.
Básnická sbírka, která nás od prvních veršů bez varování strhává do vlastně už typicky hrbáčovských „divočin a blouznivin“. Neomylně poznáváme autora nabírajícího z hluboké „studny potopeného srdce“ a při četbě těchto nových veršů si uvědomujeme (přímo to slyšíme), oč sebevědoměji buší na naše dveře... Faktura básní je ve většině případů o poznání robustnější. Tou nejpodstatnější změnou, zcela novým nástrojem v bohaté instrumentaci Hrbáčových skladeb, však je – místy až furiantsky zvučná – fujara homoerotických chval.