Jean Starobinski Book order (chronological)

Z czego wynikają głęboki smutek, rozpacz, obłęd, szał, samobójstwo?Wbrew tym, którzy przywołują jakąś przyczynę nadprzyrodzoną czy karę boską, myśl medyczna już od czasów starożytnych przyznawała pierwszeństwo pewnej przyczynie naturalnej, jednemu z płynów w ciele – czarnej żółci, to znaczy melancholii. Jej czarna barwa, porównywana często do barwy węgla czy atramentu, była oznaką jej szkodliwej mocy. Ten płyn nie istnieje. Lecz czyż to nie atramentem pisze się wiersze?Przez ponad pół stulecia tematy związane z melancholią nadawały kierunek niektórym pracom Jeana Starobinskiego. Wszystkie one zostały zebrane w tej książce z nadzieją, że badanie różnych aspektów melancholii może zrodzić „radosną wiedzę”.

Tři figury posedlosti. Tři noční výjevy, trojí šílenství. Jean Starobinski, švýcarský profesor francouzské literatury a dějin medicíny, zkoumá tři extrémní psychické stavy – blud, posedlost a noční můru – z různých hermeneutických perspektiv a vyvíjí tři způsoby performativního "čtení", které spojuje silná jednotící myšlenka. Autor, lékař-psychiatr a historik medicíny, se nezaměřuje na skutečné anamnézy pacientů, ale na fiktivní anamnézy literárních textů. Vychází z historicky a žánrově různorodých literárních památek, jako jsou starořecká tragédie a novozákonní evangelium, a dokonce z různých médií, přičemž jeho interpretace třetí figury šílenství se opírá o známý obraz Noční můra od J.-H. Füssliho. První kapitola detailně interpretuje Sofoklovu tragédii Aiás, která ukazuje jemné porozumění motivaci sebevraha. Druhá kapitola se zaměřuje na vyhnání démonů z posedlého podle Markova evangelia, kde démoni vstoupí do prasat, která se vrhnou do moře. Starobinski tuto epizodu interpretuje jako vzor Ježíšova spásonosného díla. Závěrečná část se věnuje obrazu Noční můra, kde je zkoumána podoba ztráty rozumu jako zlý sen.

Jeden z nejvýznamnějších současných literárních kritiků se v této knize věnuje tématu melancholie v Baudelairově díle.

Dans cet essai consacré à Rousseau, Cassirer met en lumière le paradoxe central de la pensée du philosophe genevois : " Comment le mal et le péché peuvent-ils être imputés à la nature humaine, si celle-ci, dans sa constitution primitive est libre de tout mal, de tout péché, s'il n'y a pas eu de corruption radicale ? " Une analyse rigoureuse des textes, nourrie par une grande érudition, lui permet de développer cette interrogation en montrant comment, chez Rousseau, la nature sociale de l'homme est ce qui rend compte tant du mal que d'une possibilité de salut qui se situe dans l'horizon du politique. Rousseau est ainsi bien le grand précurseur de notre modernité, qui fait de l'ordre politique et moral un ordre autonome. La préface de Jean Starobinski souligne l'étonnante modernité de cette lecture, qui fait de Rousseau le plus moderne des penseurs des Lumières.

Podtitul: Proměny umění a revoluce. V dnes již klasické knize rozvíjí Jean Starobinski brilantní úvahy o spojení a souvislosti dvou fenoménů konce osmnáctého století, revoluce a umění.

Begriffsgeschichte als Abenteuergeschichte? Ein scheinbar paradoxes Unterfangen. Wenn aber ein Gelehrter vom Format Jean Starobinskis erzählt, wie unsere Vorstellung entstanden ist, dass eine Handlung zwangsläufig eine Reaktion hervorruft, dann entwickelt sich daraus eine Geschichte voller überraschender Querverbindungen und Entwicklungen, die 2000 Jahre europäischen Wissens umspannt.

Table des matiè Préface; Le théâtre de la Réforme; Les origines 1738-1768; La Scène de Neuve 1783-1879; La construction du Grand Théâtre 1875-1879; Le Grand Théâtre 1879-1995; Un théâtre musical; Un siècle de danse; Le décor et son envers; Organisation et rayonnement