Maurice Merleau-Ponty Book order

Bergson is rightly considered the philosopher of duration. Has this theory, however, been sufficiently elucidated? Is there a domain, aside from life itself, to which the characteristics of duration can be meaningfully ascribed? Why, in his thesis from 1907, does Bergson write of a "real" duration? His subsequent work Duration and Simultaneity: With Reference to Einstein's Theory (1922) is the only volume written by Bergson in the period separating Creative Evolution (1907) and The Two Sources of Morality and Religion (1932). Duration and Simultaneity represents a polemical, unique, mature and relatively neglected work, one that allows us however to respond to these questions - provided that we read it as a work of philosophy and metaphysics. This book was awarded the 2020 Polydore de Paepe Prize of the Royal Academy of Science, Letters and Fine Arts of Belgium.

Jean-Paul Sartre i Maurice Merleau-Ponty to najważniejsi francuscy przedstawiciele filozofii egzystencjalizmu. W 1945 r. obaj zakładają „Les Temps Modernes” – czasopismo mające być platformą dyskusji różnych nurtów radykalnej lewicy. W 1950 r. Merleau-Ponty wywołuje skandal, publikując esej „Humanizm i terror” komuniści oskarżają go o ogłoszenie paszkwilu na ZSRR, liberałowie o próbę usprawiedliwienia czystki Stalina z końca lat 30., w trakcie której wymordowano tysiące działaczy radzieckiej partii bolszewickiej. Wkrótce drogi obu filozofów ostatecznie się rozejdą. W 1953 r., w atmosferze powszechnej psychozy, że zimna wojna przekształci się w trzecią wojnę światową, Sartre udzieli bezwarunkowego poparcia komunistom, Merleau-Ponty zaś odejdzie z redakcji „Les Temps Modernes”, potępi sowieckie imperium łagrów, a chwilę później otwarcie zaatakuje swojego przyjaciela w eseju „Sartre i ultrabolszewizm”. Dzieje owego sporu szczegółowo omawia prof. Jacek Migasiński, prezentując też najważniejsze teksty w debacie toczonej na łamach „Les Temps Modernes”. Czytelnik otrzymuje książkę o jednej z najważniejszych polemik politycznych pierwszej połowy lat 50., która w zasadniczym stopniu zaważyła na ewolucji ideowej lewicy w Europie Zachodniej.

Maurice Merleau-Ponty pronesl na Collège de France patnáct přednáškových cyklů (1952–1961). Po každém roce sepsal k příslušnému cyklu shrnutí a ta průběžně publikoval v ročence Collège. Souborné vydání shrnutí, které v roce 1968 uspořádal Merleau-Pontyho žák a přítel Claude Lefort, tak přináší ucelený přehled o tom, jak Merleau-Ponty interpretoval řadu důležitých filosofických témat ve středním a pozdním období své filosofické kariéry. Mezi tato témata patřilo zejména vyjadřování, mluva a řeč, dějinné utváření smyslu, příroda, život a lidské tělo ve vztahu k nim či výtvarné umění a literatura. Kromě toho Merleau-Ponty v přednáškách představil i své pojetí filosofie jako radikálního tázání či dialektiky bez syntézy.

Svazek obsahuje dva texty Merleau-Pontyho z konce roku 1951, které měly představit jeho kandidaturu na prestižní Collège de France. Obsahují shrnutí jeho prvních publikací (Struktura chování, Fenomenologie vnímání) a popis projektů, na nichž pracoval (Próza světa) a které plánoval (Viditelné a neviditelné). Hlavním cílem textů je přehled problémů a témat, kterým se chtěl věnovat ve své výuce. Na rozdíl od většiny materiálů po jeho smrti, tyto texty prezentují jeho myšlenkový projekt jako jednotnou strukturu, kde jsou propojena různá, na první pohled nesouvisející témata. Klíčovou otázkou je, jak se tělesně-perceptivní život, popsaný v jeho prvních knihách, proměňuje s kulturními nástroji a řečí, což vede k „zkušenosti pravdy“ a překročení naší situace v poznání. Fenomenologický rozbor vnímání ukazuje, že vnímání není jen základní formou racionálního poznání, a proto se musí proměnit i naše představa o rozumu. Je třeba analyzovat konkrétní postupy, jimiž racionalita uchopuje skutečnost. Materiály z následujících deseti let Merleau-Pontyho působení na Collège ukazují, že se věnoval naplňování a upřesňování tohoto programu.

Dva texty k Viditelnému a neviditelnému. Svazek obsahuje dva texty, které se historicky, obsahově i stylisticky úzce váží k autorově posmrtně vydanému rukopisu Viditelné a neviditelné. Jedná o důležitá a jediná souvislá autorova doplnění tohoto nedopsaného projektu, který je považován za významné a aktuální dílo, ale zároveň je pro svůj myšlenkový obsah i fragmentárnost obtížně interpretovatelný. Oba texty řeší metodologickou otázku celého projektu Viditelného a neviditelného: jak se filosoficky tázat v dnešní době, aniž bychom se spokojili s nezřídka redukcionistickými postoji evropské tradice, jako je reflexe na podstatu a hledání faktů. Recepce Merleau-Pontyho prochází v posledních letech velkou proměnou v souvislosti se změnou vydavatelské i čtenářské perspektivy. Proto je překlad je doplněn předmluvou vydavatele-překladatele Jana Haláka.

Myšlení Maurice Merleau-Pontyho prošlo od jeho raných prací o vnímání složitým vývojem, vedoucím až k nezavršenému pokusu o vybudování ontologie smyslově vnímatelného. Předkládaný sborník, sestavený z větší části ze sekundárních textů předních merleau-pontyovských specialistů a doplněný ukázkami Merleau-Pontyho poznámek k přednáškám věnovaným pojmu založení, nabízí různé pohledy na problematiku vymezenou dvěma pojmy, které jsou pro pozdní Merleau-Pontyho myšlení určující: pojmy ideality a založení. Vzhledem k tomu, že právě uvažování o tematice spojené s těmito dvěma pojmy vedlo některé Merleau-Pontyho následovníky k vypracování vlastních fenomenologických projektů, lze tento svazek považovat nejen za průvodce pozdní Merleau-Pontyho filosofií, ale také za průhled do současné francouzské fenomenologie.

Maurice Merleau-Ponty is one of the few major phenomenologists to engage extensively with empirical research in the sciences, and the only one to examine child psychology with rigor and in such depth. His writings have recently become increasingly influential, as the findings of psychology and cognitive science inform and are informed by phenomenological inquiry. Merleau-Ponty’s Sorbonne lectures of 1949 to 1952 are a broad investigation into child psychology, psychoanalysis, pedagogy, phenomenology, sociology, and anthropology. They argue that the subject of child psychology is critical for any philosophical attempt to understand individual and intersubjective existence. Talia Welsh’s new translation provides Merleau-Ponty’s complete lectures on the seminal engagement of phenomenology and psychology.

Dans Folioplus philosophie, le texte philosophique, associé à une oeuvre d'art qui l'éclaire et le questionne, est suivi d'un dossier organisé en six points. Les mots du texte : Perception, autrui, cinéma. L'oeuvre dans l'histoire des idées : Penser le monde, être au monde. La figure du philosophe : L'étrange phénoménalité. Trois questions posées au texte : A-t-on jamais vu un cube ? Que se passe-t-il lorsqu'on regarde un film ? Que montre donc le cinéma ? Groupement de textes : La fabrique du sens. Prolongements.

Východiskem analýz, které Merleau-Ponty podává v této knize, je kritika koncepcí, které chování živých organismů pojímají jako kauzální účinky izolovaných neurofyziologických procesů; najdeme tu tedy např. i kritiku Pavlovovy teorie podmíněných reflexů. Vztah psychického řádu k řádu vitálnímu a vztah duchovna k psychičnu je autorem pojímán jako integrace, díky níž se určitá struktura stává částí struktury jí nadřazené. Vyústěním zkoumání je pak pojetí navazující na základní myšlenky Husserlovy fenomenologie.

Zwischen der Veröffentlichung der „Phänomenologie der Wahrnehmung“ im Jahr 1945 und dem Tod Merleau-Pontys im Jahr 1961 liegen gerade einmal 16 Jahre. In dieser Zeitspanne nimmt Merleau-Ponty das Projekt einer Ausweitung und Grundlegung seiner Überlegungen auf, indem er zum einen das Phänomen der Expressivität in den unterschiedlichsten kulturellen Dimensionen erkundet, um vom Ausdrucksverhalten her eine Kulturphilosophie eigenen Typs zu entwickeln, und um zum anderen ein ontologisches Fundament der ästhetischen Stellung des Menschen in der Welt freizulegen. Diese Projekte konnte Merleau-Ponty aufgrund seines frühen Todes nicht vollständig verwirklichen und zusammenführen. Seine letzte große Veröffentlichung, die unter dem Titel „Zeichen (Signes)“ die wichtigsten Beiträge aus jener Zeit versammelt und die nun erstmals vollständig in deutscher Übersetzung vorliegt, läßt den Rahmen dieses Unterfangens erkennen und skizziert die Konturen der Überlegungen Merleau-Pontys in den 50er Jahren. Aufgenommen wurden von ihm Aufsätze und Essays, die der Sprachphilosophie, der Ästhetik, der Wissenschaftstheorie der Sozialwissenschaften sowie der Phänomenologie und Philosophiegeschichte gewidmet sind. Zusätzlich fügt er politische Artikel und Stellungnahmen zur kulturellen Situation Frankreichs sowie Interviews hinzu, die belegen, in welche Zeit hinein und aus welcher Situation heraus sich sein Denken realisiert.