George Steiner Book order

Tato kniha se primárně zabývá jazykem – jazykem a politikou, jazykem a budoucností literatury, jazykem a úklady totalitních režimů, jazykem a kulturním úpadkem, jazykem a ostatními způsoby sdělování významu (hudba, překlad, matematika), a konečně: jazykem a tichem. Co se děje s jazykem, je-li ve službách totalitních režimů, je-li využíván k obhajobě jejich zvěrstev a vražedných lží? A jak se na něm podepisují poměry západní masové, na konzum orientované demokracie s dominantními postuláty kulturního průmyslu? Jsme v současnosti svědky konce dějinné fáze, jež se vyznačovala dominancí verbálního vyjadřování a klasické gramotnosti? Jsme svědky fáze všeobecného úpadku jazyka, fáze, kdy od slova a klasické gramotnosti přecházíme k „postlingvistickým“ formám a k částečnému tichu? To jsou otázky, na něž se v těchto textech pokouším nalézt odpověď, nebo na ně přinejmenším obrátit pozornost. G. S.

Śmierć tragedii George’a Steinera to próba przyjrzenia się nie tylko sytuacji tragedii jako gatunku literackiego, ale również – pośrednio – sytuacji całej kultury europejskiej. Przyczyn tej śmierci (gdyż przyjmuje ją za aksjomat) autor dopatruje się w, rzec by można, dewertykalizacji spojrzenia na kondycję ludzką, utracie perspektywy przekraczającej horyzonty rozumu. Zdaniem autora, „upadek tragedii jest nierozerwalnie związany z załamaniem się jednolitego poglądu na świat i towarzyszących mu kontekstów mitologicznych, symbolicznych i rytualnych”. Zabójczy dla tragedii jest wszelki optymizm, jak również przekonanie, że racjonalność może stanowić remedium na cokolwiek i zapobiec niepojętemu cierpieniu: „Tragedia, co trzeba niezmordowanie podkreślać, wyklucza istnienie doczesnych środków zaradczych. Tragedia nie traktuje o świeckich dylematach, dających się rozwiązać na drodze racjonalnych innowacji, lecz o tym, że świat w swoim biegu skłania się nieustająco ku okrucieństwie i zniszczeniu”. Steiner, analizując teksty od starożytności do XX wieku, pokazuje próby nowożytnej reanimacji tragedii w zmienionym pejzażu duchowym i kulturowym.

Na Modrovousově hradě je rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem nesmírně hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby. Tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout unikátní historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holocaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.

Jaké je to být básníkem, když se v sousedním domě nad svící sklání Dante nebo Shakespeare? Jaké je to milovat ve čtyřech různých jazycích? Jak by měl v 21. století vypadat základní model obecné gramotnosti? Znamenají hranice mého jazyka skutečně hranice mého světa? Takovéto otázky a ještě spoustu dalších otevírá George Steiner ve svém souboru sedmi esejů s poněkud ironickým názvem Knihy, které jsem nenapsal. Tento koryfej soudobé kulturní kritiky, patřící k jedněm z mála skutečně originálních myslitelů naší doby, v nich pojednává o tématech, která za svůj život promýšlel, k nimž podniknul přípravné studie, která však již nestihl dovést do hodnotné knižní podoby. Kdo by však čekal sentimentální tesknění nad omezenými možnostmi lidského života, ten musí hledat jinde. Steinera ani v pokročilém věku neopouští onen údiv, který stál na počátku veškerého filozofického tázání, a touha pochopit, porozumět. Kromě hlubokých a argumentačně mistrně vystavených úvah kniha zaujme i tím, že oproti jiným esejům zde Steiner nezvykle odkrývá své soukromí a prozrazuje důvěrnosti, na něž sám není příliš hrdý.

Eseje o Bohu, estetice, jazyku a myšlení. V této knize se setkává estetika, teologie, lingvistika, literární teorie a filozofie, ale přitom (jako u Steinera vždy) nejde o suchopárnou teoretizaci předem vytčeného problému, nýbrž o vášnivou, dobrodružnou intelektuální cestu líčenou téměř básnickým jazykem.

George Steiner, der unnachgiebige Denker, polyglotte Intellektuelle und scharfzüngige Kritiker, gibt im Gespräch mit Laure Adler Einblick in sein Leben und Werk. Tief verwurzelt in der europäischen Kultur, wurde für den Sohn österreichischer Juden, die 1940 aus Paris nach New York flohen, eine Frage zum Angelpunkt seines Denkens: Wie konnte das zivilisierte, kultivierte Europa diese unvorstellbare Barbarei hervorbringen? Als die Kulturjournalistin Laure Adler in einem englischen Garten zum ersten Mal George Steiner begegnet, weiß sie noch nicht, dass sie einen sehr langen Nachmittag miteinander verbringen werden: Über mehrere Jahre treffen sie sich immer wieder, um ihr Gespräch fortzusetzen. Steiner, als einer der letzten Benjaminschen Flaneure, rekapituliert das zwanzigste Jahrhundert. Seine Eltern fliehen vor dem wachsenden Antisemitismus in Wien nach Paris, 1940 schafft die Familie es gerade noch rechtzeitig, Frankreich in Richtung New York zu verlassen. Steiners Denken ist von seiner Biographie beeinflusst: seine Liebe für Sprache genauso wie seine Verachtung für die großen Mythen des vergangenen Jahrhunderts, die Psychoanalyse, der Marxismus und der Strukturalismus. Aber Steiner begleitet seine Leser nicht nur bravourös durch die Gedankenwelt des zwanzigsten Jahrhunderts, immer wieder kehrt er zu seiner großen Liebe, der Musik, zurück, die für ihn Ausdruck purer Lebenslust ist.

»Diese überarbeitete Fassung von Nach Babel will Sprachphilosophen, Ideengeschichtler, Gelehrte auf dem Gebiet der Poetik, der Künste und der Musik, Linguisten und natürlich Übersetzer ansprechen. Aber sie bemüht sich auch um die Aufmerksamkeit und das Vergnügen allgemein interessierter Leser, vor allem jener, die die Sprache lieben und sie als maßgeblich für ihr Menschsein empfinden. Dieses Buch wendet sich an jeden, der weiß, daß Babel zugleich ein Desaster und – dies ist die Herkunft des Wortes Desaster – ein Sternenregen für die Menschheit war.« George Steiners Standardwerk von 1972 (in überarbeiteter Fassung 1992) erkennt Übersetzen als einen permanenten grundlegenden Akt menschlicher Verständigung. Es ist zugleich ein Plädoyer für die Vielgestalt der Sprachen, von denen eine jede ihren eigenen Zugang zur Welt und damit einen unersetzlichen Zugang zur Verfasstheit unserer Wirklichkeiten ermöglicht. Entstanden ist mit diesem Buch ein Versuch, die verschiedenen Gebiete der Rhetorik, der Literaturgeschichte und Literaturwissenschaft, der Linguistik und der Sprachphilosophie miteinander zu verknüpfen und in ihrer wechselseitigen Beeinflussung zu beleuchten. Ein solch systematischer, detaillierter Versuch, das Übersetzen im Kern jeglicher menschlichen Kommunikation anzusiedeln und zu erkunden, wurde bislang nicht unternommen.

Denken und Dichten: beide sind sie Kinder der Sprache. Eine sehr lange Zeit hat es gebraucht, bevor sich aus orphischen Gesängen, rhapsodischen Fiktionen und schamanischen Analogien autonomes Denken kristallisierte. Doch so sehr, seit der griechischen Klassik, dieses Denken sich auf Abstraktion zuspitzte – über Jahrtausende blieb es gebunden an das uralte Erbe der Dichtung: an Rhythmus, Phrasierung, Klangfarbe und Intonation, an rhetorische Figuren, Bilder und Symbole. Eine Sprache der Sinnlichkeit, vibrierend von Bedeutung und innerer Bewegung: das ist die Ausdrucksform der größten Denker von Heraklit über Platon, Descartes und Spinoza, Hegel und Nietzsche hin zu Wittgenstein, Heidegger, Sartre. Umgekehrt drängt es die Dichter immer wieder zum gedanklichen System: Den großen Meistern und Meisterwerken solcher Synthese, der schönen Verschmelzung von Dichtung und Denken gilt Steiners neuer mit poetischem Schwung geschriebene philosophisch-historische Essay.