Vladimír Holan Book order

Od jara do zimy se můžete brouzdat krajinou místy připomínající Šumavu, ale i skotská vřesoviště či severskou tajgu. Krajinou, kde se můžete toulat celé dny a nenarazíte ani na živáčka. Budete jen vy, Vaše myšlenky a nespoutaná příroda. O architektonické skvosty, ale nepřijdete. Najdete zde zámek Orlík v podzimním hávu nebo barokní poutní areál Svatá Hora pocukrovaný vločkami. To vše díky čarovným fotografiím Brd a Podbrdska.

Holan v Prvním testamentu vypráví osobní příběh cesty k pramenům životní zkušenosti a ke zdrojům svého básnictví, potom co mu přítelkyně z dětství připomněla jeho báseň Sen. Identifikace autora s aktérem příběhu je důležitá, protože signalizuje, že uvnitř „reálného“ děje se odvíjí ještě jiný „příběh“, který neustále obkružuje: k otázce, jaké je poslání poezie v nesrozumitelném katastrofickém moderní světě. Holan ví o kráse utkvění v oné bezčasovosti, ale smysl básnictví nalézá na opačném pólu, na pólu nezajištěnosti, tedy tragiky. Proto také jakoby bez motivace odchází vypravěč od milostného příběhu, od zdroje bohatě rozvinuté emocionality, a obrací se k strastiplnému básnickému údělu. Snad proto na samotný závěr své skladby píše o nových duchovních vazbách poezie: „Jenomže sama země praví: / Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví, / nikdy, ach, nikdy nedostaví“.

Figurína malířské panny naslouchající Allenu Ginsbergovi, hrající si s bratry Čapky, jako postava obrazu Františka Kupky, společnice Vítězslava Nezvala či Jiřího Koláře, ale také jako Salome nesoucí hlavu svého tvůrce - samotného malíře. Tomáš Císařovský získal pro svůj nejnovější cyklus zdatnou múzu. Navíc věčnou, je totiž nesmrtelná, protože nikdy nebyla ani živá. Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním na počátku minulého století užíval malíř a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Vlaho Bukovac. A právě této téměř stopadesátileté bezejmenné panně daroval Císařovský vlastní život a nechal ji důvěrně vstoupit do svých děl. V žádném jiném cyklu obrazů Tomáš Císařovský nespojil svůj trvalý zájem o dějinné události a postavy s důsledným ohledáváním všeho lidského i nelidského v nitru člověka i umělce samotného.

Dvojjazyčné vydání jednoho z vrcholných děl české poezie.

Básnická skladba Sen z roku 1939 napsaná Vladimírem Holanem umělecky popisuje ponurou vizi temnoty a hrůzy zaživa pohřbeného města (nacisty okupované Prahy). Je jedním z mála děl světového básnictví, o nichž se dá se vší vážností a úctou mluvit jako o angažované poezii. Myslíme tím poezii, která nekomentuje dějiny, ale je svébytným aktérem dějin a zároveň jejich soudcem. „Poezie by měla být osvobozující“, píše Holan v jednom v prozaickém textu. „Pro mne je poezie univerzum, pramen všeho umění. Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky a citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lacinou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace. Jde o pevnostní hlídku“. Skladbu Sen věnoval Holan památce ruského básníka, tvůrce „zaumu“ („řeč za hranicemi rozumu“), filologovi a matematikovi Velemíru Chlebnikovovi (1885–1922). Můžeme brát toto věnování jako výraz Holanova vnitřního příbuzenství s básníkem, kterého ani v krutých letech ruské revoluce neopouštěla vášeň pro experimentátorskou tvorbu, přerůstající v osobité angažmá v zmatených dějinách.

Das Jahr 1961 markierte im Schaffen des Dichters Vladimír Holan einen Wendepunkt. Seine systematische Ächtung durch das stalinistische Regime hatte ihn für sechs Jahre verstummen lassen. Anfang 1961 musste er an der Bauchspeicheldrüse operiert werden. Es bestand Krebsverdacht. Statt des fast sicheren Todesurteils stellten ihm die Ärzte dann aber eine harmlose Diagnose aus. Vor diesem Hintergrund erscheint es nicht zufällig, dass der Gedichtband, den er unmittelbar nach der Entlassung aus dem Krankenhaus begann, den Titel ‚In den letzten Zügen‘ trägt. Der pessimistischen Überschrift zum Trotz ist ‚In den letzten Zügen‘ jedoch ein Zeugnis von Holans unbändiger poetischer Vitalität, das nun erstmals in deutscher Übersetzung vorgelegt wird.

V posledních letech vzrostl zájem o dopisy významných kulturních osobností, avšak korespondence Vladimíra Holana, jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století, zůstávala dlouho opomíjena. Kromě ojedinělé edice jeho dopisů se "zapomenutým básníkem" Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 chybělo soubornější vydání Holanových dopisů. Předkládaná edice Umlkám do čekání se snaží tento nedostatek napravit a představuje první ucelenější výbor z bohaté básníkovy korespondence. Obsahuje jeho písemné styky s významnými osobnostmi českého uměleckého a kulturního prostředí 20. století, jako jsou Eduard Bass, Jakub Deml, Jaroslav Durych a další. Výběr korespondence zohledňuje jak osobní vztahy, tak kulturně-historickou hodnotu obsahu. Edice osvětluje Holanovu redaktorskou činnost ve třicátých a čtyřicátých letech, jeho existenční problémy v padesátých letech a jeho postoj k víře. Dopisy se také dotýkají jeho básnické a překladatelské práce a jeho pečlivosti ohledně konečné podoby básní. Důležitou postavou edice je Holanova dcera Kateřina, středobod jeho lásky a obav. Edice obsahuje úvodní studii, která analyzuje výroky v dopisech v kontextu Holanova života a díla, a vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity.

Die Niederschlagung des Prager Fruhlings bedeutete das Ende der dichterischen Freiheit in der CSSR. Auch fur Vladimir Holan, der sich nach Jahren stalinistischer Publikationsverbote endlich in der Rolle des offentlich geehrten Dichterfursten hatte uben durfen, brach eine weitere dunkle Zeit an. Noch im Mai 1968 war er zum "Nationalkunstler" ernannt worden, doch gerade diese staatliche Ehrung und seine Popularitat unter den Anhangern des Reformkurses machten ihn in den Augen des neuen Regimes verdachtig. Holans letzte beide Gedichtbande durften zu seinen Lebzeiten nicht mehr erscheinen. In deutscher Sprache ist dieses Vermachtnis des Dichters praktisch noch unbekannt. Holans vorletztes Buch - 'Das Vorletzte' - wird nun erstmals vollstandig ubersetzt vorgelegt.