Patrick Chamoiseau Book order (chronological)

The discovery of a human footprint on an isolated island prompts a profound reflection on identity and humanity for Crusoe. Patrick Chamoiseau, a celebrated French author, transforms this pivotal moment into a deep exploration of race and history, challenging the notions of solitude and existence. Through this innovative narrative, he invites readers to reconsider the implications of connection and isolation in a broader historical context.

Que trouve-t-on dans la bibliothèque des écrivains ? Qu'ont-ils lu d'essentiel et d'inoubliable ? Quel est le livre qui les a le plus marqués, bouleversés ? Le livre qui les a changés, qui a changé leur regard sur le monde, ou sur la vie ? Le livre avec lequel ils entretiennent une relation particulière, qu'ils ont le plus relu ou offert ? Le livre qui les a peut-être même incités à écrire en leur ouvrant la voie ?34 écrivains nous font découvrir les trésors de leur bibliothèque.Les Éditions Flammarion soutiennent activement Bibliothèques Sans Frontières, association à laquelle est reversée la totalité des droits d'auteur issus de la vente de ce volume.

A moving poetic essay that bears witness to the forgotten history of the French penal colony in French Guiana, French Guiana: Memory Traces of the Penal Colony (Guyane: Traces-Memoires du bagne) is accompanied by more than sixty evocative color photographs by Rodolphe Hammadi and translated, here for the first time, deftly by Matt Reeck.

Pohádky mají jistojistě pobavit (co jiného než smích přináší naději, když člověk musí žít v něčem, co se podobá peklu), jsou však i výchovnou lekcí, receptem, jak se naučit žít, či spíše přežít v kolonizované zemi: kreolské pohádky vypravují o strachu, který je všude, o světě, kde tito lidé musí žít, přestože je strašidelný, kreolská pohádka vypráví o tom, že brutální siláctví znamená začátek porážky i trestu, že slabší přece může mocnějšího porazit nebo mu dát aspoň pořádně na frak, když je chytrý, mazaný, trpělivý a umí si poradit.

La poésie n'est au service de rien, rien n'est à son service. Elle ne donne pas d'ordre et elle n'en reçoit pas. Elle ne résiste pas, elle existe -- c'est ainsi qu'elle s'oppose, ou mieux : qu'elle s'appose et signale tout ce qui est contraire à la dignité, à la décence. À tout ce qui est contraire aux beautés relationnelles du vivant. Quand un inacceptable surgissait quelque part, Édouard Glissant m'appelait pour me dire : " On ne peut pas laisser passer cela ! " Il appuyait sur le " on ne peut pas ". C'était pour moi toujours étrange. Nous ne disposions d'aucun pouvoir. Nous n'étions reliés à aucune puissance. Nous n'avions que la ferveur de nos indignations. C'est pourtant sur cette fragilité, pour le moins tremblante, qu'il fondait son droit et son devoir d'intervention. Il se réclamait de cette instance où se tiennent les poètes et les beaux êtres humains. Je ne suis pas poète, mais, face à la situation faite aux migrants sur toutes les rives du monde, j'ai imaginé qu’Édouard Glissant m'avait appelé, comme m'ont appelé quelques amies très vigilantes. Cette déclaration ne saurait agir sur la barbarie des frontières et sur les crimes qui s'y commettent. Elle ne sert qu'à esquisser en nous la voie d'un autre imaginaire du monde. Ce n'est pas grand-chose. C'est juste une lueur destinée aux hygiènes de l'esprit. Peut-être, une de ces lucioles pour la moindre desquelles Pier Paolo Pasolini aurait donné sa vie.Patrick CHAMOISEAU

Patrick Chamoiseau reagiert in seinem Essay auf das Ohnmachtsgefühl zweier Künstlerinnen: Hind, eine Filmemacherin, dokumentiert die Räumung des „Dschungels“ in Calais und die Zerstörung des Flüchtlingslagers an der Metrostation Stalingrad in Paris. Jane, eine junge Schriftstellerin, teilt ihre Eindrücke, während sie Flüchtlinge mit Frühstück versorgt. In den westlichen Ländern herrscht die Hypnose, dass der Frieden, die „Ruhe der Zivilisierten“, von Migranten gestört wird, die als Eindringlinge wahrgenommen werden. Chamoiseau hingegen sieht die Barbarei in den westlichen Gesellschaften, die dem neoliberalen kapitalistischen System unterworfen sind. Unter dem Druck des Maximalprofits verlieren viele, während nur wenige profitieren. Der Reichtum des Westens wurde durch alle, einschließlich der Kolonien und Generationen von Arbeitnehmern, geschaffen und steht somit allen zu. Die kulturelle, menschliche Dimension der Globalisierung, die „Mondialität“, verdeutlicht, dass die Welt eins ist und den großen Gewinnern nicht gehört. Chamoiseau beschreibt die vitale Kraft der Migranten und ihre Lebensvision – „etwas Besseres als den Tod findest du überall“. Bewegung und Wanderschaft sind essenziell für das Leben, und die neoliberale Barbarei hat die Welt auf ihre Weise verriegelt; der Glaube, dass dieser Riegel schützt, ist irreführend.

Román rozehrává scénu, která je dodnes noční můrou kreolské kultury a symbolem otroctví: útěk otroka z třtinové plantáže do zakázaných lesů, za nímž jeho pán poštve krvelačné psy. V celé práci vystupují pouze tři aktéři: otrok stařec, nejmlčenlivější otrok z plantáže, pán béké - plantážník, přesvědčený o neotřesitelných hodnotách svého světa, a obrovský pes, kterého přes oceán přivezla v podpalubí otrokářská loď společně s dalšími Afričany, jeho budoucími vězni. Dějištěm je tropický prales, který byl pro kreolské otroky jediným možným prostorem svobody, volnosti a touhy. Otrok stařec uniká otrockému ponížení a probouzí tak vlastní tělo, které poprvé a naplno může vnímat. Utíká z otrockého mlčení k lidství řeči, ve které se mísí vyprávění strachu, křik paniky a zpěv utišení. V panenském pralese nakonec otrok objevuje posvátný kámen karibských Indiánů, ve kterém se probudí jejich ztracený svět, nejstarší vrstva antilské identity. Vyprávění by se ale nemělo jen číst, mělo by se mu i naslouchat, stejně jako kreolští otroci naslouchali svému vypravěči, který jim za nočního bdění navracel silou slov a magií řeči jejich poničené lidství.

Écrire en pays dominé c'est l'histoire d'une vie, la trajectoire d'une conscience, l'intime saga d'une écriture qui doit trouver sa voix entre langues dominantes et langues dominées, entre les paysages soumis d'une terre natale et les horizons ouverts du monde, entre toutes les ombres et toutes les lumières. Écrivain, Marqueur de Paroles, et finalement Guerrier, Patrick Chamoiseau interroge les exigences contemporaines des littératures désormais confrontées aux nouvelles formes de domination et à la présence du Total-monde dans nos imaginaires.

Chamoiseau's grand and intriguing riff on the police procedural, "Solibro Magnificent" represents another masterpiece by the author of the award-winning "Texaco". It's carnival time at Fort-de-France, Martinique. Before an enraptured public, the great teller of tales, Solibro Magnificent, is felled, seemingly choked by his own words. Is it autostrangulation or murder?

Patrick Chamoiseau, van wie eerder "Texaco" en de "Kroniek van zeven armoedzaaiers" verschenen, schetst in deze autobiografie zijn prilste jeugd in Martinique. "Creoolse kindertijd" is het verhaal van een volwassen geworden 'nikkertje', zoals hij zichzelf noemt. Hij tracht zich het leven - de geluiden, de geuren, de smaak: het gevoel - te herinneren dat hij leidde in het Fort-de-France van veertig jaar geleden. Het grote gezin van Vrouw Ninotte, die de klok rond werkte, de vader die er alleen was bij de middagpunch en het avondmaal; de kinderschaar in alle schakeringen van bruin onder het altijd lekkende dak van het onder orkanen kreunende huis. De haast mystieke wereld die werd bevolkt door het slachtvarken voor de kerst, de in huis rondzwervende konijnen voor de zondagse pot, de leg- en slachtkippen bedreigd door het rattenleger, de negers met het boze oog, de kruidenvrouwtjes, de kakkerlakken, spinnen en steekvliegen, Tarzan en Kuifje.

Martinický spisovatel Patrick Chamoiseau (nar. 1953) opřel svůj román o rodné prostředí, kde ještě žije autentický tvůrce ústní slovesnosti. Solibova smrt inspiruje fantastický, groteskní i oslavný románový zpěv. „Kdo ho zabil?“ ptají se policisté tváří v tvář nevysvětlitelnému úmrtí vypravěče Soliba Ohromného, jehož život ustal uprostřed vypravěčského vystoupení jedné karnevalové noci ve Fort-de-France. Solibovi posluchači vědí, že se ten zázračný mistr slova, trochu kouzelník, milovník rumu a hlavně moudrý a moc hodný člověk zadusil slovem. Policie ovšem tuto diagnózu nebere vážně a zahajuje vyšetřování plné přízračné krutosti a neodolatelného humoru. Z výpovědí svědků a z jejich vzpomínek se postupně skládá obraz osobnosti Soliba Ohromného, uhlíře a geniálního šoumena, který symbolicky sám od sebe umírá v okamžiku, kdy bere za své doba vypravěčů, mnoha vlákny ještě spojená s otroctvím; doba prodchnutá kouzly, pověrčivou amorálností — a také skutečnou solidaritou a životní moudrostí, které umožňovaly otroctví přežít.

De zeven armoedzaaiers die deze kroniek verhalen, zijn 'jobbers' - manusjes-van-alles - op Martinique. Zij bezien het leven op het eiland vanaf hun plek op de groentemarkt, waar dagelijks een bonte mengeling van negers, mestiezern, Syriërs, nachtduivels en zombies samenstroomt, waar geknokt wordt om het bestaan, waar de koopvrouwen de scepter zwaaien en de mannen zich voornamelijk wijden aan de rum. Held van de kroniek is Pipi, meester van de kruiwagen. Zijn illegale boottochten tijdens de oorlog, zijn worsteling met het slavenverleden, zijn triomfen als wondertuinder en zijn noodlottige ontmoeting met een nachtvrouw: de jobbers hebben het allemaal van nabij beleefd. Op meeslepende wijze doen zij er verslag van: humor, wreedheid, poëzie, medeleven en melancholie wisselen elkaar af in dit relaas over een veranderende wereld, waarin voor jobbers steeds minder plaats is.

Aan de rand van Fort-de-France, de hoofdstand van Martinique, ligt op het voormalige terrein van de oliemaatschappij de illegale huttenwijk Texaco, gesticht door Marie-Sophie Laborieux. Deze oude, indrukwekkende mestiezin verhaalt de stadsontwikkelaar die de buurt met de grond gelijk komt maken de geschiedenis van Texaco, en daarmee van heel Martinique, vanaf de slaventijd tot de moderne 'Instad'. Via de lotgevallen van haar vader Esternome en haar moeder Idoménée kan de Informante moeiteloos ruim honderdvijftig jaar verleden overzien. De suikerplantages, de afschaffing van de slavernij, de vlucht naar de vrije heuvels, de uitbarsting van de Mélée-vulkaan die dertigduizend doden eist en de stad Saint-Pierre verwoest, de trek naar de Instad: Chamoiseau toont alle rijkheid van zijn taalvermogen in dit magistrale, met liefde geschreven creoolse heldendicht.