Až na poslední pohled

More about the book

Zdeněk Volf po svých abrahámovinách vyzrál v básnického umělce, který si zaslouží větší pozornost. Jeho poslední sbírka není „posledním pohledem“ v české poezii, ale dokladem jeho tvůrčího dozrávání. Volf zůstává věrný svému naturelu a jeho dílo má charakter básnického zápisníku, žánru určeného pro zralé a poučené básníky. Autor balancuje na básnickém laně, kde každý krok může znamenat pád. Tato vůle a odhodlání podstupovat estetické riziko dodává jeho básním rozervanou robustnost, s níž pronáší své verše na „modlitebním molu“ života. Prostor, ve kterém se Volf pohybuje, je určený pro chůzi po zemi, nikoli pro rozprostření křídel. Každý pohyb, ať už jde o pokleknutí v kapličce, kydání hnoje, venčení psa či milování, se mění v rituál. Tento aspekt se zdá být nejtypičtějším rysem Volfovy poezie, kde každodenní činnosti nabývají hloubky a duchovního rozměru.