Až na poslední pohled

Nevíme, jak rychle a vůbec kdy básníci vyzrávají jako tvůrci, rozhodně však Zdeněk Volf přinejmenším po svých abrahámovinách vyzrál v básnického umělce, který si zaslouží mnohem více pozornosti. Dosvědčuje to i jeho poslední sbírka, která dozajista není žádným autorovým „posledním pohledem“ v hájemství české poezie. Vše, co se ale dá konstatovat o této nové a výrazné autorově knize veršů, vychází z toho, co již bylo ve Volfově tvorbě přítomno: jde o vyzrávání či dozrávání jeho tvůrčího „zadání“. Autor zůstává věrný svému bytostnému naturelu, pravděpodobně nejvíce ve Volfově uměleckém vývoji má sbírka charakter básnického zápisníku svého druhu. A podotkněme, že to je žánr stvořený právě již pro básníky zralé – a poučené: zkušeností člověčí, zkušeností duchovní, zkušeností literární. Svým způsobem autor balancuje na básnickém laně, kdy každý vratký krok věští krušný pád. Možná právě vůle a odhodlání ustavičně podstupovat toto esteticky neslitovné riziko vtiskuje Volfovým básním zvláštní rozervaneckou robustnost, s níž tvůrce kráčí ke „svému“, s níž jako by pronášel, šeptal, někdy i vykřikoval své básně na symbolickém „modlitebním molu“ života! Vladimír Novotný Prostor, ve kterém se básník pohybuje, je určený pro chůzi po zemi. Volf v něm nerozpíná křídla. Ale veškerý i sebenepatrnější pohyb, ať už jde o pokleknutí v kapličce, kydání hnoje, inseminování, venčení psa, milování se ženou, chůze ve sněhu, vytrhávání plevele apod., se mění v rituál. Zdá se, že to je nejtypičtější rys Volfovy poezie. Milena Fucimanová