Nekonečno: verše ze snů

Stojičić se narodil v srbské části nynější Republiky Srbská, Bosna a Hercegovina, po druhé válce světové dospíval a žil v Srbsku a Nekonečno vzniklo celé v letech, kdy hájil své tak tehdy sužované země jako diplomat „daleko“ od ní. Komu se básně i zdají, kdo je do té míry prostoupen poezií, u toho výraz „rozený básník“ není klišé. A Stojičić není jen rozený básník, ale i vlastenec, jakých je na globalizujícím se světě stále míň: najít v celé knize „báseň ze sna“, která nevzešla z úzkosti o rodnou zem, snad vůbec nelze. U každé básně uvádí Stojičić místo, den a přesný čas zápisu. Celé Nekonečno se zrodilo za básníkova působení v České republice, vysnil je nejen po nocích, ale i za mikrospánků na koncertech, v tramvaji, za jízdy autobusem i autem. Nejčastěji ovšem v Praze, ale i v Karlových Varech, v Luhačovicích, ve Velkých Losinách (myslím, že překlad měl upřesnit: Luhačovice ani Velké Losiny nejsou Čechy, ale Morava). Na copak asi mysleli (co a o čem si četli, o čem snili) čeští spolucestující v autobuse z Brna do Prahy 14/8 2000, v 16.45, kdy se Stojičić probral ze zadřimnutí a zapsal si: „Teče voda tajnosnubná / Kolem neznámého humna. / Teče voda na nebesa, / Člověk do prachu cest klesá“? A zdálo se komu z lázeňských hostí v Karlových Varech uprostřed noci 3/12 1995, co tam ve snu viděl, věděl básník, který si ve 3.42 zapsal: „Nasloucháš mlhám a ponorným řekám, / Rozséváš smrt vybranými slovy / A pozoruješ nový pořádek věcí, / Který nastal po náletu / Tvých slov (...)“. Až se budou psát pravdivé dějiny Evropy přelomu tisíciletí, historikové by neměli nevědět, co věděla už tehdy poezie.