Pankrác Budecius, kantor

Pankrác Budecius, kantor je novelou Antonína Sovy poprvé vydanou v roce 1916. Rozsahem neveliké dílko, z něhož dýchá láska k rodnému jihočeskému kraji a k prostému venkovskému životu vychází zrovna v době, kdy Evropou zmítá 1. sv. válka a sám Sova je stižený osamělostí a nemocí, která ho bude pronásledovat až do konce života. Sova v knize líčí "quasi legendu" (jak sám ironicky poznamenává) o vesnickém učiteli a muzikantovi, kterého stíhá jedna rána osudu za druhou. Nejprve ztrácí manželku, poté práci, domov a lásku syna. Dospívá moudrosti stáří, aby zjistil, že na nápravu některých věcí není stále pozdě. Novela odhaluje příležitostného epika Antonína Sovu na dvou zcela protichůdných pólech jeho tvorby. Knihu lze vnímat jako líčení o složité iniciaci k životní moudrosti a na straně druhé jako ironický komentář k lidské povaze, v níž je přetvářka a dvojjakost esenciální vlastností. Vznikla coby produkt krátké konjunkce autora s novoklasicismem, uměleckým stylem vyznačujícím se kompozičním citem, snahou o precizní vyjádření a rozumovost.