František Janouch Books

Книга расскажет о событиях, которые происходили в сердце Европы всего лишь сорок лет тому назад. В стране, которую сегодня облюбовали русские. Может быть, им будет интересно и полезно узнать, как встречала страна их отцов и дедов

Básník Franz Werfel poslal ze svého amerického exilu krátce před kapitulací Německa na jaře 1945 domů vzkaz (název publikace vychází z něho), ve kterém činil německý lid odpovědný za všechny zločiny, napáchané nacismem. Komentovaná korespondence českého lékaře-vězně z nacistických koncentračních táborů v Osvětimi, Mauthausenu a Loibl-Passu je ojedinělým dokumentem zvrácené doby a poměrů. Janouchovy dopisy doplňuje protokol mezinárodní spojenecké komise pro vyšetřování válečných zločinců v Norimberku o jeho svědecké výpovědi v trestní věci proti bývalému veliteli koncentračního tábora v Osvětimi, SS Haupt-sturmführerovi Hesslerovi a vzpomínky pamětníků. Vydání, doplněné řadou dobových dokumentů, vychází ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti a Českou radou pro oběti nacismu.

Chronologicky uspořádaná korespondence mezi Františkem a Rivou Krieglovými a Františkem Janouchem a Adou Kolmanovou (1974-1979), výraznými osobnostmi československého politického a vědeckého života. František Janouch, význačný jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77, odešel s rodinou v roce 1973 do Skandinávie. Se svými přáteli - bývalým politikem, režimem zavrženým a pronásledovaným Františkem Krieglem a jeho ženou Rivou - udržoval od roku 1974 kontakt prostřednictvím písemné korespondence. Janouch popisuje zkušenosti exulanta žijícího ve svobodné části Evropy, Krieglovy dopisy reflektují neradostnou atmosféru normalizačního Československa. Texty obsahují vedle osobních sdělení i názory pisatelů na společensko-politický vývoj ve světě a v Evropě. Přílohu tvoří dva projevy F. Kriegla, výběr archivních dokumentů a dobové fotografie.

František Janouch (* 1931) je jednou z nejvýznamnějších osobností českého veřejného života druhé poloviny 20. století. Po studiu v Sovětském svazu a přátelství s jaderným fyzikem Andrejem Sacharovem pracoval ve výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži. Po roce 1968 se stal ve své vlasti personou non grata, byl zbaven možnosti pracovat ve svém oboru a pronásledován. Od dětství byl blízkým přítelem Františka Kriegla, který odmítl podepsat moskevský protokol v srpnu 1968. Na začátku 70. let odešel do exilu do Švédska, kde se usadil se svou ženou Adou Kolmanovou a dětmi, Kateřinou a Erikem. Založil Nadaci Charty 77, která významně přispěla k obnově svobody a demokracie v České republice. Po roce 1989 se nadace věnovala humanitární činnosti, včetně zakoupení Leksellova Gamma nože pro nemocnici Na Homolce. Janouch také přispěl k udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi a napsal a editoval řadu cenných knih, včetně svazků korespondence s významnými osobnostmi. Jeho paměti, připravené k vydání Milenou Vojtkovou, vycházejí s cennou fotografickou přílohou v koedici s Nadací Charty 77.

Dokument o zápasu atomového fyzika Andreje Sacharova se sovětskou totalitní mocí. Knihu doprovázejí fotografie, dobové doklady a osobní vzpomínky autora.

Arnošt Kolman (1892–1979) prožil dlouhý a neobyčejně pohnutý život. Vyrůstal v pražském intelektuálním prostředí, v roce 1916 upadl do ruského zajetí, připojil se k Říjnové revoluci a vstoupil do bolševické strany. Ve dvacátých a třicátých letech zaujímal vysoká místa ve stranickém i státním aparátu SSSR a ve vědeckém životě; po druhé světové válce také v Československu. Po kritickém vystoupení v roce 1948 byl deportován a vězněn v SSSR. Byl propuštěn a opět zastával vysoké vědecké funkce v Praze a Moskvě. Po roce 1968 znovu upadl v nemilost. V roce 1976 mu bylo nečekaně umožněno navštívit dceru ve Švédsku, kde požádal o politický azyl a odkud napsal proslulý otevřený dopis Brežněvovi o tom, že — po osmapadesátiletém členství — vystupuje ze strany. Kolmanovy paměti představují nejen cenné historické svědectví, ale i psychologickou sondu do osobnosti „revolucionářů první hodiny“, kteří přišli do revoluce s nejvyššími etickými nároky a ideály a kterým se nepodařilo zabránit degeneraci systému (někteří z nich ani nikdy nepochopili, jak hluboké a tragické), jejž sami pomáhali budovat. Kniha, napsaná rusky, vyšla nejdříve v Německu (1979) a později v dalších evropských zemích a všude vzbudila mimořádný ohlas.

Rozhovor jaderného fyzika Františka Janoucha se svým tchánem - matematikem a marxistickým filozofem Arnoštem Kolmanem. Tématem rozhovoru, který je základem této práce, jsou důvody Kolmanových sympatií pro socialismus, jeho názory na bolševickou revoluci, komunismus, marxismus, náboženství, vědu, dění v ČSR po 2. světové válce, neúspěch Pražského jara, život v SSSR, krizi sovětské společnosti nebo sovětskou národnostní politiku. Součástí knihy je rovněž Kolmanův portrét a dopis z roku 1976, který je adresován tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu I. Brežněvovi. Fotografie, shrnutí základních faktů z Kolmanova života.

Kniha s podtitulem Malá normalizační mozaika je výmluvným připomenutím absurdní i tragické „normalizace“, která před dvaceti lety následovala vstup „bratrských“ vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Kniha líčí, jak se poměry v okupované zemi mění, jak ve vědeckých institucích získává politická poslušnost vrch nad odborností, jak servilita k nové, okupanty dosazené moci, vítězí nad svobodným myšlením a slušností. Dokumentuje, jak jsou lidé v atmosféře všeovládajícího strachu stíháni pro své názory, jak bují absurdita i zvůle, jak jsou autorovi přátelé zatýkáni a vězněni, jak on sám je vyslýchán i odposloucháván. Janouch zaznamenává společenské události i vlastní zážitky s odstupem i nadhledem, bez zášti či ublíženosti, často s nadlehčující ironií a humorem.

Výbor z článků, studií a rozhovorů prof. Františka Janoucha, věnovaných jaderné energetice. Významný jaderný fyzik a spisovatel, zakladatel a dodnes předseda Nadace Charty 77, se vedle své práce odborné věnuje s velkým osobním nasazením také systematické popularizaci odborných stanovisek k problematice jaderné energetiky. Jako jeden z prvních rozpoznal, že otázka energetická, zdánlivě čistě technicistní či ekonomická, je především otázkou naší nezávislosti a svobody a je tak i otázkou filozofickou. Jeho hlas zaznívá v širokém kontextu od korespondence s Andrejem Sacharovem po diskusi s Václavem Havlem. Janouch je nejen vynikajícím odborníkem a poutavým stylistou, ale i vášnivým polemikem, který dokáže zaujmout jak odborné publikum, tak širokou veřejnost.

V archivu Františka Janoucha a Nadace Charty 77 se zachovalo několik tuctů dopisů, které si vyměnili spisovatel Ludvík Vaculík a fyzik František Janouch. Janouch založil v roce 1978 Nadaci Charty 77, kterou vede až do dnešního dne. Nadace Charty 77 významně podporovala desítky čs. intelektuálů a pomáhala při zveřejňování jejich tvorby. Korespondence je nejen poutavým čtením, ale přináší i zajímavá svědectví o intenzivní spolupráci mezi exilem a domovem. Svědčí i o tom, že ani tvrdý policejní útlak nedokázal zlomit vůli intelektuálů ke svobodě v okupovaném Československu.

Vzájemná korespondence Václava Havla a Františka Janoucha je unikátním pramenem pro poznání československé protikomunistické opozice v letech 1977–1989. V tomto období se kolem Václava Havla formovala činnost Charty 77, kterou významně podporoval český emigrant a jaderný fyzik František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77. Dopisy, které putovaly mezi Prahou a Švédskem, zachycují nejen osobní vztah obou pisatelů, ale také praktickou podporu, jako jsou administrativní záležitosti, pracovní pokyny, zprostředkování kontaktů a nákupy technického vybavení pro disidenty. Celkem je zde více než 210 dokumentů shrnujících korespondenci do roku 1989. V příloze najdeme ukázky dopisů z období po roce 1989, dokumentující společenské a osobní změny v Česku. Tyto dokumenty představují malé dějiny Charty 77 a ukazují technickou proměnu každodenní práce a přístupu k informacím ve druhé polovině 20. století, od ručně psaných a strojopisných dopisů po komunikaci přes počítače, fax a e-mail. Základem vydání je archiv Františka Janoucha, který knihu edičně připravil a opatřil doslovem.

Foto černobílé i barevné celostránkové a černobílé v textu

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách - například na paměti nebo korespondence - je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974-1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů. V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený - dokonce dvakrát - poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie. V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.