Martin Klečacký Books

Neue Sichtweisen auf Kriegsgefangenschaft im Ersten Weltkrieg Wie ist es den Kriegsgefangenen des Ersten Weltkriegs im Habsburgerreich tatsächlich ergangen? Wie wurde und wird das Schicksal der Gefangenen in der Geschichtsschreibung beleuchtet? Der Band bündelt hierzu neue Forschungsergebnisse und setzte sich mit zentralen Fragen zur Thematik auseinander.Das Schicksal der Soldaten, die im Zuge des Ersten Weltkriegs von der k.u.k. Armee gefangengenommen wurden, spiegelt die Dramatik der letzten Lebensjahre des Habsburgerreichs auf vielfältige Art und Weise wider. Unterschiedliche Zuständigkeiten im Kriegsgefangenenwesen der Donaumonarchie führten zu einem Ringen um die Einhaltung völkerrechtlicher Verpflichtungen gegenüber den Feindsoldaten ebenso wie zu deren gnadenloser Ausbeutung. Zehntausende starben, Hunderttausende waren bis Kriegsende Teil eines verästelten Systems organisierter Zwangsarbeit. Bis heute wird das Los der Gefangenen in ihren Herkunftsländern oft wenig beachtet oder in nationale Narrative vom Ersten Weltkrieg eingepasst. Der Band beschäftigt sich mit den jeweiligen länderspezifischen Historiographien und untersucht darüber hinaus die Frage, welchen Prioritäten das Habsburgerreich in der Kriegsgefangenenbehandlung folgte. Aktuelle Untersuchungen verbinden sich vor diesem Hintergrund mit einer Neupositionierung der Thematik in der internationalen Kriegsgefangenenforschung.

Roku 1900 zasedl ve vídeňské vládě ministr bez portfeje, jehož posláním bylo hájit české zájmy v rámci mnohonárodnostní monarchie. Vedle poslanců v říšské radě se tak český zástupce objevil i na ministerském postu a následujících deset let cíleně podporoval český průmysl, umění nebo školství. Čeští ministři ve spolupráci s poslanci v té době nejsilnější mladočeské strany cíleně prosazovali české úředníky na vedoucí místa ve státním aparátu a vytvářeli si tím síť oddaných spolupracovníků. Monografie sleduje snahu mladočeské strany o prosazení svého vlivu ve státní správě prostřednictvím českého ministra, věnuje se utváření tohoto úřadu a podrobně se zabývá jeho činností nejen na úrovni celé říše a korunní země, ale i na lokálním příkladu jednoho města.

Druhý díl edice deníků českého historika Josefa Kalouska přináší zápisky z období od roku 1866 do konce jeho života. Záznamy začínají událostmi prusko-rakouské války a pruskou okupací Čech, kdy Kalousek dokončil svá studia na filozofické fakultě pražské univerzity. Otevřeně líčí své zážitky, pocity a úvahy o výběru manželky a vztahu k rodině Františka Ladislava Riegra, u které pravidelně pobýval. Na počátku 70. let, jako čerstvý doktor filozofie, podpořil snahu české politické reprezentace o státoprávní vyrovnání, jehož krach znamenal konec jeho nadějí na profesuru českých dějin. Dalších deset let se živil jako učitel a redaktor staročeských deníků, mezitím se oženil a měl dva syny. S rozdělením univerzity v roce 1882 vznikla katedra českých dějin, na kterou Kalousek nastoupil. Bez zábran zachycuje své působení na fakultě, v historické obci a českém veřejném životě, kritizuje své oponenty a podrobně popisuje své vědecké ambice. Závěrečná léta života jsou zaznamenána útržkovitě. Deníky jsou významným pramenem k politickým dějinám a dějinám české vědy druhé poloviny 19. století, a poskytují cenné svědectví o životním stylu vzdělanostní elity české společnosti. Kritická edice je doplněna jmenným rejstříkem, obrazovou přílohou a genealogickými tabulkami Kalouskovy rodiny.

Antologie textů z minulosti Kardašova Řečice vydaná k 200. výročí narození obrozeneckého básníka Boleslava Jablonského.

Publikace představuje přehled dějin Vlastenecko-hospodářské společnosti v Českém království (1770-1872) a především její nástupnické organizace, Zemědělské rady pro Království české zřízené v roce 1873. Nastíněna je především struktura a působení této organizace, zvláštní pozornost je věnována jejímu významu pro zemědělský rozvoj v Čechách a osobnostem, které ji vedly.

Zemědělství je klíčovým hospodářským odvětvím a faktorem rozvoje lidské populace a kultury. Jeho význam v historii je podtržen podílem na hospodářství států a národů, přičemž dostatečná produkce umožnila rozvoj dalších sektorů. V moderní době vedl význam zemědělství k vytvoření specializovaných orgánů pro jeho podporu a ochranu. V habsburské monarchii vznikly hospodářské společnosti, následně ministerstva. První ministerstvo zemědělství v Rakouském císařství bylo zřízeno v roce 1848, ale brzy zrušeno. Obnoveno bylo v roce 1868 a existovalo nepřetržitě až do zániku monarchie jako ministerstvo orby, pod jehož pravomoc spadalo i hornictví. Ministerstvo mělo významnou roli v českých zemích, kde zemědělství zaměstnávalo většinu obyvatel. Sledující produkci, poskytující subvence a dohlížející na odborné školy, ministerstvo reagovalo na podněty a kritiku z českých zemí. Úředníky byli zpočátku právníci, ale postupně se zvyšoval počet Čechů. Kniha přináší stručné dějiny ministerstva orby a jeho předchůdců, popisuje vnitřní správu, agendu, kompetence a portréty ministrů. Cílem je uvést čtenáře do problematiky a naznačit možnosti dalšího výzkumu, včetně srovnání období a politických tendencí mezi lety 1848–1918.

Kolektivní monografie Česká politická pravice v letech 1938–1945 se věnuje působení dominantních českých pravicových politických proudů – liberálního nacionalismu, agrarismu a katolického konzervativismu – v osovém období českých dějin od roku 1938 do května 1945, a to především na domácí scéně. V šesti kapitolách podává nástin činnosti a role předmětných politických směrů, respektive jejich představitelů ve sledovaném období. Dokumentuje protikapitulační postoje představitelů Národního sjednocení, Československé strany lidové i české historické šlechty v dramatických zářijových dnech 1938, podíl konzervativních politických sil na rekriminačních a přehodnocovacích kampaních druhé republiky, ale současně i na národně obranném úsilí tohoto mezidobí a posléze i počátečního období protektorátu, a na řadě konkrétních případů mapuje účast stoupenců uvedených proudů v domácím i zahraničním protinacistickém odboji, a to i ve spolupráci s reprezentanty dalších stran a směrů, včetně levicových.

V očích obyvatel každého okresu představoval okresní hejtman malého císaře. Jeho moc zasahovala do všech důležitých oblastí veřejného života, na svěřeném území okresní hejtman garantoval právo a pořádek, zároveň hrál i roli prostředníka mezi periferními oblastmi a centrem státní moci. V první části proto kniha zkoumá postavení okresního hejtmana v rámci struktury státní správy, proměny kariérních vzorců a způsob výběru těchto klíčových úředníků. Ve druhé části se zabývá činností hejtmanů ve vztahu k občanům a jejich zástupcům v podobě místních samosprávných sborů. Na konkrétních příkladech jednotlivé kapitoly ukazují složité postavení státního úředníka hájícího zájem vlády v lokálních podmínkách. Tento přístup současně odhaluje limity státní kontroly, stejně jako výrazný vliv vedoucích státních úředníků při prosazování zákonných norem v běžné úřední praxi.

Korespondence mezi českým historikem, státním úředníkem a ministrem v předlitavské vládě Antonínem Rezkem (1853–1909) a mladočeským poslancem, předsedou poslaneckého klubu a Rezkovým nástupcem v úřadu ministra krajana Bedřichem Pacákem (1846–1914) představuje významný pramen k poznání českých moderních politických dějin na přelomu 19. a 20. století. Soubor více jak čtyř set dokumentů svou bezprostředností a důvěrným charakterem umožňuje nahlédnout do způsobů jednání a myšlení předních představitelů české politické scény té doby. Ukazuje jak spolupráci mezi Národní stranou svobodomyslnou (mladočeskou) coby nejsilnější českou politickou silou té doby a předlitavskou vládou, tak nepřímo i možnosti a limity fungování politické strany na přechodu mezi honorační a masovým typem, odhaluje různé strategie v jednání vlády, českého ministra a politické strany, dokumentuje opakované, ovšem neúspěšné snahy o česko-německý modus vivendi v rámci Čech, Moravy i Slezska, jak se jej na počátku 20. století snažila prosadit vláda Ernesta von Koerber. Mimořádně cenná je edice pro objasnění a hodnocení činnosti českého zástupce ve vládě, tzv. ministra krajana.

Korespondence mezi českým ministrem ve Vídni Antonínem Rezkem a mladočeskými politiky Václavem Škardou a Karlem Kramářem navazuje na první díl dopisní výměny mezi A. Rezkem a Bedřichem Pacákem a ukazuje šíři a rozmanitost působnosti českého ministra ve vídeňské vládě stejně jako rozličné osobní a stranické zájmy jeho mladočeských spolupracovníků a přátel. Zatímco Kramářova korespondence představuje příspěvek k jeho životopisu a politickým aktivitám v období před první světovou válkou, v případě Václava Škardy jde o vůbec první zhodnocení role a působení tohoto politika na české a rakouské politické scéně přelomu 19. a 20. století. Kniha je uvozena studií vzájemného vztahu všech tří pisatelů, ediční poznámkou, doplněna obrazovou přílohou, seznamem editovaných dokumentů a jmenným rejstříkem.