Soubor textů tohoto výjimečného muže byl vybrán z velké řady jeho knih a přináší témata nejen z muzikantského života, ale i pohled na okolní svět. Jsou plné laskavého humoru, lidskosti, moudrosti a napsány velmi kultivovaným jazykem.
Závěrečný svazek unikátního edičního projektu desetidílného cyklu Hurníkových Notýsků, připravený tentokrát z autorových dosud nepublikovaných prozaických miniatur, nalezených v jeho pozůstalosti (od roku 2005, kdy uveřejnil první ze svých Notýsků, se jich na knihkupeckých pultech objevilo celkem devět: Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový, Sivý, Oranžový a Okrový. Vznikla tak sbírka téměř 400 short story, ať již někdy inklinujících více či méně k arabesce, apokryfu, sloupku, bajce, fejetonu, eseji či střídmě fabulované povídce, soustředěných na více jak třinácti stech tiskových stranách, doprovázených vždy líbeznou obálkou s leptem Adolfa Borna.). Všechny ty soubory originálních próz spojuje táž poetika, jazyk, humor i etika. Všechny potvrzují autorovo svrchované vypravěčství, smysl pro humor a překvapivou zkratku, jeho umění gradace příběhu a jeho pointování, nevšední práci s jazykem, jeho rytmem i zvukovou stránkou. Zlatý notýsek pak doprovází hodnotící studie prof. Miloše Horanského, reflektující tuto část autorova díla.
Devět bylo Múz ve starém Řecku, devět nebes rozlišovali v pradávné Číně, devátý Notýsek se zrodil z pera nestárnoucího spisovatele, hudebního skladatele, klavírního virtuosa a pedagoga Ilji Hurníka. Jako by pramen jeho prozaických miniatur byl nevyčerpatelný... Tentokrát sudičky přisoudily jeho devátému Notýsku okrovou barvu. S ní se zvláště nápadně snoubí autorův suchý anglický humor. Čtenář se tak dozví, jak si císař Rudolf II. neuměl poradit s nesmrtelností, proč andělé nemají smysl pro humor a nejsou schopni hlasitého smíchu, jak Hurníkovi milovaní Slezané objevili Ameriku či jak vypadá správný „vědecký“ rozbor hudby animální („Zoolog zůstane bezradný nad slepicí. Napovíme mu: Začínající kokoko je předtaktí v triole, po něm dramatický skok na těžkou dobu: Kdááák.“). Zvláštní polohu zde tentokrát zaujímá autorova pozornost filologii: tomu odpovídají např. zkoumání parazitních projevů v řečnických vystoupeních, zamyšlení nad posláním zdrobnělin v češtině či vyprávění o bezuzdném řádění slabiky ne. Milovníci Hurníkových příběhů s Sherlockem Holmesem se zase dozví, proč se slavný detektiv nestal majitelem stradivárek.
Logika praví, že osm je přirozené číslo, které následuje po číslu sedm a předchází číslu devět. Také osmému Notýsku Ilji Hurníka předcházelo sedm předešlých (Zelený, Modrý, Růžový, Infračervený, Fialový, Tyrkysový a Sivý, takže autor začne mít problém, zda vzorník barev nebude zcela vyčerpán). Nepořádek v matematice vytváří fakt, že autor ke svým devadesátinám vydává t e p r v e osmý Notýsek. Nesměl by to však být neúnavný I. Hurník, aby si s problémem neporadil. Stejně jako v předchozích svazcích i zde přesvědčivě dokládá, že je mistrem prozaických miniatur par excellence. Nelze však skrývat ani skutečnost, že četba jeho Notýsků má nespornou poznávací hodnotu. Jen namátkou - čtenáři se v tomto Oranžovém dozvědí např. o celosvětovém unikátu - vesničce Mechová, kde levice a pravice skončila ve vzájemném objetí, právě tak jako o knížectví, kde hokejisté hrají v květnu a ženy v dubnu strojí stromeček a malují kraslice. Zjistí také, proč jistému dědečkovi vadilo, že nám ukradli Vltavu, či co si díky své až chorobné abstinenci natropí účetní Nepísk. Autor samozřejmě zavede čtenáře i na Backer Street, aby nahlédli co s Sherlockem Holmesem udělá podzim, či co se stane, když slavný detektiv ve spolupráci s dr. Watsonem začne psát paměti.
Sedm bylo divů světa, na sedmi pahorcích se rozkládal Řím, sedm svobodných umění vyznávali antičtí vzdělanci, o existenci sedmi nebes jsou přesvědčeni uctívači islámu, s e d m Notýsků má na svém kontě nestárnoucí Ilja Hurník. V rozpětí sedmi let vydal v Akropolisu sedm notýsků (Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový a nyní Sivý), jejichž čtenářům nedal ani jednou příležitost zapochybovat o svém literárním mistrovství, neuvěřitelném ovládnutí kouzel a tajů prozaických miniatur. Ať již někdy inklinují více či méně k arabesce, apokryfu, sloupku, bajce, fejetonu, eseji či střídmě fabulované povídce, vždy mají nezaměnitelný rukopis s osobitou poetikou. Jen zřídka se lze v domácí literatuře setkávat s tak ojedinělým smyslem pro překvapivou zkratku, gradaci příběhu a jeho pointování, s nevšední prací s jazykem, jeho rytmem i zvukovou stránkou (své o tom ví např. Otakar Brousek, věrný interpret Hurníkových miniatur na večerech pražského PEN klubu). -
soubor drobných fejetonů a povídek hudebního skladatele, pianisty a spisovatele, ve kterých s laskavým humorem komentuje naši minulost a současnost, i nejrůznější lidské vlastnosti. Povídky obsahují řadu postřehů o lidech a jejich konání; stejným způsobem se autor zabývá i možnými interpretacemi známých událostí. Zpočátku jde hlavně o příběhy humorné, náročnost textů pak stoupá a závěrečné povídky jsou napsány se svérázným filosofickým pohledem - pro autora tak charakteristickým.
Pátá kniha textů známého hudebního skladatele a spisovatele opět formou lyrických fejetonů, esejů a krátkých povídek citlivě komentuje různé jevy života v minulosti i současnosti. Autor opět předkládá čtenáři parafráze na biblické příběhy, krátké, dokonale vypointované povídky, svérázné reakce na nejrůznější události, úvahy o lidském životě - to vše s laskavostí i humorem člověka, který dovede pochopit a porozumět.
Další ze série Hurníkových "notýsků" (po Zeleném, Modrém a Růžovém jde již o čtvrtý), přinášející žeň z autorových nejnovějších fejetonů, esejů, apokryfů a střídmě fabulovaných povídek. Nestárnoucí Ilja Hurník si v nich se svým laskavým humorem bere na paškál věci, které nás lidi doprovázejí na naší životní pouti, jako jsou šaty, okna, loutky, šle, zvířata či jídlo, ale zamýšlí se i nad některými našimi vášněmi, jako jsou houbaření, smysl pro sbližování či pro omyl.
O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých "notýsků"; nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a už držíte v rukou Růžový. Také v něm si nestárnoucí autor všímá zdánlivě všedních věcí, které nás obklopují a s nimiž žijeme, aby nakonec zjistil, že i ony žijí svůj život a mají své osudy. Jako muzikolog však analyzuje i tak kompromitující stavy, jako jsou např. říhání, škytání, kýchání, chrápání ("řada hudebních čísel") či smrkání. I v Růžovém notýsku Ilja Hurník znovu potvrzuje svůj neotřelý smysl pro suchý anglický humor, což osvědčují nejen příběhy spisovatelova oblíbeného Sherlocka Holmese, ale třeba i podrobný rozbor pohádky o Budulínkovi.
Ve svých knihách se hudební skladatel Ilja Hurník přidržuje povětšinou žánru fejetonu, eseje, apokryfů či střídmě fabulovaných povídek. Činí tak i ve své nejnovější práci - jedenadvacáté knize, k jejímuž názvu autor podotkl: Když před několika lety vyšly moje paměti Závěrečná zpráva, slyšel jsem předpovědi, které se prý mnohokrát potvrdily: "Kdo vydá své paměti, už nenapíše nic." Jenže ty moje byla má devatenáctá knížka. To by snad chtělo ten počet zaokrouhlit. A pak, jako klavírista vím, že správný koncert vrcholí parádním finále, ale po něm se sluší přídavek. I probral jsem se zásobami svých povídek a ustavil z nich literární přídavek, Zelený notýsek. Tu však se ozvali moji čtenáři: "Po notýsku zeleném bychom čekali druhý, modrý." Tady jsem znejistěl. Kdo z klavíristů přidává a přidává, i když už ve vyprázdněném sále sedí jen pár příbuzných, takový si už nepolepší. Nu řekněme, že přídavek druhý se ještě připouští. Tady je, modrý, jak jej už předem moji čtenáři pojmenovali. Ostatně, je tu zas leccos o přírodě, a ta není jen zelená, ale i modrá, například pomněnky nebo čiré nebe.
