Irena Dousková Book order

Grafoman, bigamista, morderca? Czy artysta, który zrezygnował ze szczęścia w imię własnych zasad? Jarosław Haszek nie zdążył zaznać smaku swojej sławy i nacieszyć się renomą jednego z najważniejszych twórców w historii literatury. Dziś, kiedy na całym świecie wciąż ukazują się wznowienia jego książek nawet w najbardziej egzotycznych językach, on spoczywa na skromnym cmentarzu peryferyjnego miasteczka. Haszek umierał niedoceniony, wzgardzony i przytłoczony niechęcią praskich literatów. Ciągnęła się za nim opinia bigamisty, zdrajcy i mordercy. Jakie czynniki miały wpływ na jego decyzje? Jak wyglądały jego ostatnie chwile? Dlaczego sława nadeszła dopiero, gdy zmarł? Jak wyglądało jego życie miłosne? I czy można było odwrócić złą kartę, którą zgotował mu los? Próbą odpowiedzi na te pytania jest „Taniec niedźwiedzia”. Książka została nominowana do nagrody Magnesia Litera, najważniejszej czeskiej nagrody literackiej!

Grafoman, bigamista, morderca? Czy artysta, który zrezygnował ze szczęścia w imię własnych zasad? � Jarosław Haszek nie zdążył zaznać smaku sławy i nacieszyć się renomą jednego z najważniejszych twórców w historii literatury. Dziś, kiedy na całym świecie wciąż ukazują się wznowienia jego książek nawet w najbardziej egzotycznych językach, on spoczywa na skromnym cmentarzu peryferyjnego miasteczka. � Haszek umierał niedoceniony, wzgardzony i przytłoczony niechęcią praskich literatów. Ciągnęła się za nim opinia bigamisty, zdrajcy i mordercy. Jakie czynniki miały wpływ na jego decyzje? Jak wyglądały jego ostatnie chwile? Dlaczego sława nadeszła dopiero, gdy zmarł? Jak wyglądało jego życie miłosne? I czy można było odwrócić złą kartę, którą zgotował mu los? Próbą odpowiedzi na te pytania jest Taniec niedźwiedzia . � Książka została nominowana do nagrody Magnesia Litera, najważniejszej czeskiej nagrody literackiej!

Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas - na zlomek vteřiny - probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná "všechno jen zdálo a jen ty sny tu nakonec zůstanou".

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko

Dámská jízda v různých podobách je tématem dalšího souboru edice Česká povídka. Osamělou plavbu v moři si užívá péčí obvykle o děti zaměstnaná manželka v povídce Petry Soukupové. Text v podobě dopisu kamarádce napsala Irena Dousková. O rozličných peripetiích při ženském třígeneračním výletu do Skotska píše Hana Lasicová…

Povídky o rodinných vztazích. Na luxusní dovolené překvapí manželka přáním rozvést se v povídce Michala Viewegha. Vnuka, i když ne vlastního, se dočká stárnoucí muž v příběhu Petry Soukupové. Víkend se svým synem prožívá tatínek na neděli v textu Ireny Douskové…

Irena Dousková napsala svůj nejlepší román o posledních měsících života enfant terrible české literatury Jaroslava Haška. V roce 1922 se nemocný Hašek uchýlil do Lipnice. Ještě v něm dřímá někdejší vtipálek a provokatér, který se uměl královsky bavit a trefně psát, avšak lipnická komunita je už jeho posledním protivníkem. Ještě píše pro přátele košilaté verše a pro místní ochotníky „skandální“ hru, ale za bezesných nocí mívá jeho tvář výraz vyděšeného dítěte.

Navzdory verši nevstoupila bych do třinácté komnaty, právě v tolikáté komnatě, zdá se, Irena Dousková sbírku Bez Karkulky napsala. Ač básním neschází zlehčující vtip, chvějí se permanentní úzkostí z poněkud absurdního a poněkud krutého světa, do něhož jsme netázáni vrženi a z něhož jsme posléze opět vyvrhováni — snad jen bůh ví proč a kam. A není to úzkost jen dosebehledící, nýbrž i soucítící: Pořád se vracím do bodu nula / Bod nula / je mínus šest milionů. Dousková je však i básnířkou naděje: byť zdá se začasté vše ztraceno, ne-li rovnou zatraceno, přesto modlit se nepřestanu.