Jiří Konůpek Books

Soubor próz francouzského spisovatele-letce. Novela Kurýr na jih je milostným příběhem letce. Novela Noční let oslavuje letce-průkopníky, dokazující možnost letů i v noci. V románě Válečný pilot odhaluje válku jako břemeno vnucované lidstvu proti jeho vůli. (Autor zde vyslovuje svoufilosofii osvobození člověka: "Osvobodit člověka a naučit ho aby si vládl sám.") Povídka Dopis rukojmímu líčí autorovy úvahy při jeho zajetí v občanské válce ve Španělsku. Obálku s použitím kresby ilustrátora navrhl Miroslav Houska.

Soubor próz francouzského spisovatele-letce, těžících z mezních situací civilního a válečného letectví. Noční let oslavuje letce-průkopníky, dokazující možnost letů v noci. Země lidí přinásí zážitky z doby autorova pobytu na Sahaře. Ve Válečném pilotu odhaluje autor válku jako břemeno vnucované lidstvu proti jeho vůli. Zde vytyčuje svou filosofii osvobození člověka: "Osvobodit člověka a naučit ho, aby si vládl sám."

Mabinogi je osm keltských pověstí přeložených z waleštiny, byly zapsány v rukopise ze 14.stol., tzv. Červené knize hergestské (i když jejich jazyková podoba naznačuje mnohem starší původ) a jsou pro keltské národy tím, coje pro seveřany Edda nebo Kalevala, či pro Anglosasy Beowulf - případně pro nás Staré pověsti české s tím rozdílem, že se v nich básnivost keltské imaginace liší ode všeho, co je známo z jiných kulturních oblastí.

Komplikovaným, mnohovrstevnatým literárním světem francouzského spisovatele, známého především jako autora Hledání ztraceného času, provází čtenáře v této knize Jiří Konůpek, překladatel, esejista, básník a znalý vykladač Proustova díla. Jde o první českou monografii na dané téma.

Autor řady vynikajících románových biografií připojil ke své "galerii romantiků" i portréty spisovatelů Dumase otce a syna. Shromáždil četné rodinné doklady a jejich rozborem odhalil u tří generací rodu podobnost temperamentu, síly, odvahy, oddanosti a potřeby udivovat. Postavil tak literární pomník třem generacím Dumasů-dědovi, statečnému generálu Napoleonových vojsk, otci, autorovi Tří mušketýrů a řady dalších románů, a synovi, jehož život zůstával, přes úspěch Dámy s kameliemi, málo znám. Právě o něm přináší kniha cenné, dosud neuveřejněné dokumenty.

Kurýr na jih (1929, přel. Tomáš Kybal): Román o osudu letce Bernise a ztroskotání jeho lásky ke Genevivě. Hlavní dějovou linkou románu je přerod Bernise, jeho vztah k létání a úvahy nad otázkami po smyslu lidské existence a odpovědnosti. Noční let (1931, přeložil Jiří Konůpek): Za svého bohatého života dělal Antoine de Saint-Exupéry také ředitele malého letiště. A právě odtud zřejmě pochází inspirace k románu Noční let. Příběh o muži, který prosazuje létání v noci, často bez ohledu na bezpečí pilotů, má zvláštně smutnou atmosféru. Nechybí ani vyznání lásky k létání a obdiv k práci pilotů. Tragický příběh protknutý tesknou náladou není stejně jako Kurýr na jih nebo Citadela snadným a odpočinkovým čtením třeba do vlaku. Ale jsou večery, ve kterých Saint-Exupéryho humanismus rozhodně potěší.

It is not science-fiction, although it cites myths on which that literary form has fed. Nor is it a collection of bizarre facts, though the Angel of the Bizarre might well find himself at home in it. It is not a scientific contribution, a vehicle for an exotic teaching, a testament, a document, a fable. It is simply an account - at times figurative, at times factual - of a first excursion into some as yet scarcely explored realms of consciousness. The Morning of the Magicians is a classic of radical literature, a book that has challenged assumptions and conventional knowledge for decades. It has shaken the foundations of beliefs all over the world and may be the most influential book published in the twentieth century. Louis Pauwels and Jacques Bergier spent years searching "through all the regions of consciousness, to the frontiers of science and tradition" and opened their minds to any fact or theory that went beyond the frontier of current theories. The result is this remarkable work, and the stream of possibilities that it contains: Do mutants exist, are they a future form of man? Does extrasensory perception reveal that human consciousness has advanced beyond its currently accepted limits? What connects the ancient art of alchemy and modern atomic physics?

4 povídky slavného francouzského autora. V první próze vypráví autor o poměrech v civilním letectvu před 2.svět.válkou a o zavádění nočních služeb v leteckých spojích. Země lidí je knihou vzpomínek a zamyšlením nad průkopnickou prací letců ve všedních i mezních situacích, a hlavně nad jejich solidaritou a přátelstvím. Válečný letec je věnovaný 2. svět. válce a líčí poměry u francouzské eskadry, bojující pod americkým velením na Korsice, a Dopis rukojmímu je spojen s předposlední etapou autorova života, s exilem v USA, a vyjadřuje jeho touhu po domově a přátelích.

Za svého bohatého života dělal Antoine de Saint-Exupéry také ředitele malého letiště. A právě odtud zřejmě pochází inspirace k románu Noční let. Příběh o muži, který prosazuje létání v noci, často bez ohledu na bezpečí pilotů, má zvláštně smutnou atmosféru. Nechybí ani vyznání lásky k létání a obdiv k práci pilotů. Tragický příběh protknutý tesknou náladou není stejně jako Kurýr na jih nebo Citadela snadným a odpočinkovým čtením třeba do vlaku. Ale jsou večery, ve kterých Saint-Exupéryho humanismus rozhodně potěší. Obsahuje též: Válečný letec -- Dopis rukojmímu.

Under the pressure of his boss, the intransigent Rivière, the airmail pilot Fabien attempts a perilous flight during a heavy night-time thunderstorm in Argentina. As conditions get worse and the radio communication with Fabien becomes increasingly difficult, Rivière begins to question his uncompromising methods, and his distress turns to guilt when the pilot's wife comes to find him in search of answers.Based on Saint-Exupéry's own experiences as a commercial pilot, Night Flight is a haunting and lyrical examination of duty, destiny and the individual, as well as an authentic and tragic portrayal of the intrepid early days of human air travel.

Translated by Hugh Tredennick and Harold Tarrant. Introduction and Notes by Harold Tarrant.

Divadelní hry Guillauma Apollinaira jsou doplněny studií Apollinaire dramatik.

16 kapitol z kronik, životopisů, pamětí, listů a úředních dokumentů od konce 11. století do konce 15. je pokusem o vykreslení vzniku a vývoje fran. feudální společnosti. Ke každému dokumentu připojil pořadatel sborníku zasvěcenou poznámku o autorovi, jeho díle i vzniku originálu. Předmluva je pak velmi zajímavou studií nejen o středověké francouzské literatuře, ale i o začátcích a vývoji feudálního zřízení ve Francii.

Básnické povídky psané osmislabičným veršem po způsobu starých bretonských písní zpívaných potulnými pěvci za doprovodu strunných nástrojů. Hlavní jejich náplní je láska a milostné vztahy v rozličných podobách. Láska v autorčině podání představuje sílu osudovou a nezdolnou proti níž není léku. Do dějové osnovy vplétá básnířka také temná kouzla a zásahy nadpřirozených bytostí a živlů. Přes pohádkovost svých látek nezapřela autorka ani živý vztah k současnosti. Naivní prostota podání, jasnost a střízlivost kompozice jako by byla volena schválně, aby tím více vynikla kouzelná krása témat samých.

V účinně vystiženém dusném ovzduší Němci obsazené Francie autorka rozvíjí příběh mladé písařky, která se účastní Hnutí odporu.

Poéma na oslavu moře, jejímž autorem je francouzský básník, laureát Nobelovy ceny. Hymnická báseň, která se snaží reálným i nadreálným pohledem a výrazem pojmenovat, vznešeně oslovit a celkově postihnout nesmírnost moře anespoutanost a nezkrotnost jeho živlů. Je to pohled, který jako aktéra na mořských vlnách a jako obyvatele měst na mořských pobřežích obzírá i člověka, jeho svět a lásku. Báseň, která českému čtenáři připomene verše O. Březiny.

Formou neobvyklý veršovaný román francouzského spisovatele (nar. 1928), příslušníka literární avantgardy, vznikl v Praze v letech 1960-1962. V příběhu zavražděného krále a jeho syna obviněného z otcovraždy usiluje o postižení pravdy života a přerodu mladého člověka v muže vědomého sisvých sil a energicky se zbavujícího závislosti na rodině i rodu a přežitých společenských zásadách.

Román francouzského básníka a prozaika (nar. 1911) je příběhem rozpadu manželství. Manželská dvojice se po smrti rodičů, u nichž bydlela, stěhuje a manželka si při pohledu na věci, tvořící dosud její domov, uvědomuje, že nejsou než veteší a že veteší je i její manželství.

Dvě hry (Balkón, 1956; Černoši, 1958) francouzského autora, o němž Jean-Paul Sartre napsal životopis pod názvem Svatý Genet, herec a mučedník. Hry s převrácenými mravními hodnotami, o nichž se v doslovu J. Konůpka říká: „Každá Genetova hra se jeví jako rituál, posvátný obřad, jako jakási mše, arci černá, v níž její sloužící-herci velebí, povznášejí, vysvěcují zlo. Hodnoty jsou tu dokonale obráceny: peklo je rájem, temnoty jasem, neřest jedinou ctností. Vrah je světec, na němž ulpívá milost zločinu, a odsouzen za svůj zločin dostává aureolu mučedníka.“

Dvě, z celkem čtyř divadelních her nositele Nobelovy ceny, jež spadají do jeho dvou období – „absurdního“ a „revoltujícího“. V první (Caligula, 1938) zkoumá otázku absurdní moci, zosobněné smutné proslulým římským císařem, v druhé (Stav obležení, 1948) se vrací k tématu moru.Jsou v ní obsaženy hlavní rysy revolty: nihilismus, mechanismus moci, „která masově vraždí, aby ,ozdravila' společnost, smrt, která se hroutí před revoltou ve službě celku“.

Osamostatněný soubor dramatického díla (Roura k rouře pasuje, Transcen dance, Věž, Paříž se baví, Tři hlavní ctnosti, Návrat domů, Sláva ve Versaillích, Ušlechtilá mluva, V rodině, Na palubě před bitvou, Bitva u Fontenoy, Divotvorný obraz, Příchody a odchody) francouzského básníka, autora písňových textů a filmového scenáristy, vytěžený z jeho básnických sbírek. Humorné scénky, pracující s realitou i absurditou a zaměřené proti náboženství, oficírské domýšlivosti, pedanterii, byrokratismu, politické rétorice a přepjatému patriotismu.

Antologie přináší charakteristické ukázky z tvorby básníků vrcholného období belgické poesie, tj. z poslední třetiny min. století až první třetiny našeho století. Zastoupeni jsou tito básníci: Émile Verhaeren (1855–1916), Georges Rodenbach (1855–1898), Maurice Maeterlinck (1862–1949),Charles van Lerberghe (1861–1907), Max Elskamp (1862–1931), Albert Mockel (1866–1945), Jules Delâcre (1882–1954) a Odilon-Jean Périer (1901–1928).

Kniha soustřeďuje nejzdařilejší literárněkritické texty romanisty Jiřího Konůpka (1919–1968) týkající se francouzské literatury a českému čtenáři představuje tu její část, která patří k nejzajímavějším. K té v první řadě patří zakladatelé francouzského písemnictví (Marie de France a Chrétien de Troyes), většina textů je ale zaměřena na moderní literaturu 19. a zejména 20. století. Jádro výboru tvoří tři oddíly, věnované francouzským básníkům (Émile Verhaeren, Paul Fort, Jean Cocteau, Saint-John Perse, Yves Bonnefoy), prozaikům (Gustave Flaubert, Marcel Proust, Jules Supervielle, Antoine de Saint-Exupéry, André Maurois, Elsa Trioletová) a dramatikům (Guillaume Apollinaire, Paul Claudel, Michel de Ghelderode, Pierre-Henri Cami, Jacques Prévert, Jean Genet, Eugene Ionesco). Závěrečné přehledové statě v každém ze tří oddílů pak načrtávají celkový obraz francouzského písemnictví ve čtyřicátých až šedesátých letech 20. století, jak jej se svou erudicí viděl Jiří Konůpek. Autorovy kritické úvahy jsou uzavřeny zčásti subjektivně laděným textem, který obhlíží dobový stav recepce francouzské literatury v českém prostředí. Kniha je uvozena zasvěceným textem současného významného romanisty Jiřího Pelána, který komentuje zásadní milníky Konůpkova života a díla. Doplněna je také bibliografie Jiřího Konůpka, zahrnující jeho dílo autorské i překladatelské.

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.