Julius Dolanský Book order

Literárněvědná studie odhaluje další významný inspirující zdroj epických a lyrickoepických básní Rukopisů královédvorského a zelenohorského – Kostrovův ruský překlad Ossianových zpěvů z r. 1972. Podrobným srovnáváním textu básní RKZ a ruského překladu autor dokazuje, že Kostrovův Ossian byl pro autory RKZ nejen bohatým zdrojem námětů, ale že je výrazně ovlivnil i v oblasti lexika a stylu. 16 stran obrazové přílohy, ruské resumé.

Korespondence, výzvy, projevy, články a úvahy z let 1845-1855 dávají nahlédnout do myšlenkového světa velkého polského básníka, svérázného myslitele a neúnavného bojovníka za svobodu a demokracii národů. Hlavní část sborníku vyplňují Mickiewiczovy články otiskované od března do listopadu 1849 v pařížském deníku Tribuna národu, jehož byl hlavním redaktorem. Mickiewicz se v nich vyjadřoval k aktuálním mezinárodním otázkám, útočil proti reakci, liberalismu a vyzýval ke společnému boji utlačovaných národů

Nikolai Vasilievich Gogol' (1809-1852) was a Russian writer of Ukrainian ethnicity and birth. Often called the "father of modern Russian realism, " He was one of the first Russian authors to criticize his country's way of life. Although his early works were heavily influenced by his Ukrainian upbringing, he wrote in Russian and his works belong to the tradition of Russian literature. Gogol was one of the first masters of short prose, alongside Pushkin, Merimee, Hoffmann, and Hawthorne. The main and most persistent characteristic of Gogol's style is its verbal expressiveness. He wrote with a view not so much to the acoustic effect on the ears of the listener as to the sensuous effect on the vocal apparatus of the reciter. The other main characteristic of his genius is the extraordinary intensity and vividness of impressionist vision, sometimes skirting expressionism. The Dead Souls (1842), The Inspector-General and The Overcoat (1842) are among his masterpieces.

Monografie materiálově navazuje sice na dosavadní výzkumy a především na dvě základní práce od básníkových nejlepších znalců, Vincence Brandla a Antonína Grunda, avšak snaží se tuto látku nově utřídit a prohloubit. Básníkův portrét zasazuje do doby a společnosti, v níž žil. Jádremknihy je podrobný výklad Kytice, přičemž se poprvé odhaluje Erbenova souvislost s velkým polským romantikem J. Słowackým. Závěrem jsou připojeny tři hlasy o Erbenovi (J. Neruda: U rakve básníkovy; J. Vrchlický: Několik slov o Erbenově Kytici; J. Fučík: Nad Erbenovými pohádkami).

Studie, v níž autor zkoumá, jaké mohly být kromě dosud známých rukopisných pramenů, tj. vedle starší české literatury, vedle literatury ruské a zejména pak vedle srbocharvatských lidových písní vydaných v letech 1814 a 1815 Vukem Karadžićem, další "vzory" epických básní, které umožnily vytvořit rukopisná falza tak, aby budila dojem staré "národní" epiky. Autor zde podává analytickým způsobem důkaz, že dílem, které posloužilo básníkovi Rukopisů, byla především sbírka charvátského básníka A. Kačiće Miošiće "Razgovor ugodni naroda slovinskoga". Tento objev mu též u možňuje s maximální pravděpodobností určit, které básně RKZ patří Hankovi a které Lindovi.

Výbor z autorových studií, v nichž se odráží snaha ukázat, co pro nás znamenali klasikové ruské literatury (Puškin, Gogol, Bělinskij, Kolcov, Turgeněv, Černyševskij, Pomjalovskij, Saltykov-Ščedrin, Dostojevskij, Pisemskij, Tolstoj, Čechov, Majakovskij) a jak plodný a mnohostranný byl ohlas jejich poezie, prózy, dramatu a literární kritiky u nás.

Historické pojednání sleduje Masarykův vztah k Rusku od jeho mládí a dovozuje, že byl zpočátku určován kosmopolitickými názory vídeňské buržoazní inteligence. Uznává sice Masarykovu zásluhu v boji proti halasivému rusofilství české buržoasie, ukazuje však, že jeho "kritická láska k Rusku" byla ve skutečnosti návratem k reakčnímu rusofilství a zaměřena proti revolučním snahám ruským i českým.