Explore the latest books of this year!
Bookbot

Sergei Kourdakov

    March 1, 1951 – January 1, 1973
    Sergei Kourdakov
    Odpusť, Natašo!
    Vécu: Pardonne-moi Natacha
    Vergib mir Natascha
    • 2006

      Vécu: Pardonne-moi Natacha

      • 304 pages
      • 11 hours of reading

      Le témoignage vécu d'un jeune militant des jeunesses communistes, chef de commandos du KGB, violant toute légalité et même ses propres scrupules pour éliminer les religiozniki dans les années 60-70. Mais Sergeï, ambitieux, protégé par une hiérarchie cynique, va croiser le regard d'une de ses jeunes victimes : - "Ce fut l'une des rares fois où je fus profondément ému... Natacha avait quelque chose en elle que ni les souffrances, ni les humiliations ne pouvaient briser, quelque chose que nous n'avions pas... Qu'est-ce ?" Véritable saint Paul du XXème siècle, l'auteur a témoigné après son évasion vers le Canada où, à 22 ans, il meurt "accidentellement", comme il l'avait prédit...

      Vécu: Pardonne-moi Natacha
    • 2005

      Odpusť, Natašo!

      • 96 pages
      • 4 hours of reading
      4.4(120)Add rating

      Sergej Dakov otevřeně a bez příkras vypráví vlastní životní příběh. V bezcitném prostředí dětských domovů byl formován v uvědomělého občana Sovětského svazu. Vlivem této výchovy neváhal krutě pronásledovat křesťany. Avšak paradoxně kontakt s nimi ho nakonec přivedl k obrácení. Mrazivě skutečný a přesvědčivý příběh psaný poutavým stylem odkrývá čtenáři fungování komunistického režimu v Rusku v polovině 20. století a jeho hrůzné praktiky. Úryvek: Po několika nárazech dveře konečně povolily. Uvnitř ve světle olejových lamp pobíhalo deset nebo jedenáct lidí. Vletěli jsme mezi ně a sráželi je s kletbami k zemi. V koutě místnosti jsem spatřil asi pětašedesátiletého muže. V rukou držel Bibli a s vystrašenýma očima hledal místo, kam by ji mohl ukrýt. Přiskočil jsem k němu a surově po ní hmátl. Držel ji ale pevně. Nakonec jsem mu ji vytrhl z ruky. Začal jsem škubat listy a házet je na zem. Muž úpěnlivě prosil: „Ne, prosím vás, ne!“ Otočil jsem se a vší silou ho udeřil do tváře. Pěst zasáhla nos a ústa. Okamžitě začal krvácet. S námahou se postavil na nohy a ještě jednou se pokoušel zmocnit se Bible. Co je to za šílence? pomyslel jsem si. Cení si této knihy víc než vlastní tváře? Opět jsem mu ji vyrval a udeřil ho.

      Odpusť, Natašo!