Martin Nodl Book order

The book delves into the Czech Reformation's roots at Prague University, highlighting its role in addressing the late medieval church's crisis. Central to this movement is John Hus, a former student and rector, whose radical ecclesiology challenged church hierarchy and fostered a distinct Czech identity intertwined with messianic elements. It explores how the university and Prague created an environment that diverged from contemporary Christian ecumenism, ultimately shaping the Reformation's trajectory and its impact on Czech medieval society.

Městské prostředí od středověku představovalo prostor inovací a od 13. století se stalo součástí zásadního transformačního procesu v české a moravské společnosti. Dopady této proměny jsou patrné dodnes, i když byly částečně překryty moderními procesy, jako je industrializace, deindustrializace, politická liberalizace a radikální tržní transformace po roce 1989. Zatímco tyto změny ovlivnily celou společnost, městské prostředí, které se stalo domovem většiny obyvatel, zažilo nejmarkantnější dopady. Každá transformace přinášela ohrožení, které mohlo vést k úspěšné reakci nebo úpadku. Moderní města dnes čelí různým politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým výzvám. Cílem knihy je ukázat, že propojením různých odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie, klimatologie) můžeme lépe porozumět historickým kořenům současných problémů a odpovědně přistupovat k budoucnosti. Autoři se dívají na odolnost měst v historické perspektivě, věří, že moderní město se může poučit z minulosti. Odpovědi na výzvy musí být rozmanité a inovativní, nelze se spoléhat na jediné řešení. Město zůstává laboratoří změny, kde se setkávají různé obory a obohacují se navzájem.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických. Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální. Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním akulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost.

Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávaní a získávaní prvních pracovních zkušenosti až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydleni, odívaní či řemeslném zpracovaní hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo badání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedna o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil. ISBN 978-80-7432-000-2

Kniha reprezentuje soubor autorových studií, v nichž se v posledních dvou desetiletích z mnoha úhlů a perspektiv věnoval problematice především české historiografie. Vedle metodologických studií, jež se zaobírají tragickým koncem české poznámky, interpretováním morových epidemiemi či husitské revoluce se v knize nacházejí texty zkoumající pojetí národních dějin Jana Slavíka, historickou paměť ve středověku i moderní paměť ve vztahu k holokaustu a totalitním společnostem. Samostatnou kapitolu knihy tvoří zamyšlení o stavu českého dějepisectví a jeho perspektivách či o nedozírných škodách, jež by pro českou společnost znamenala rezignace na uvědomování si a reflexi vlastní minulosti. Poslední část knihy zahrnují biografické črty významných historiků, kteří zásadním způsobem ovlivnili moderní historické myšlení (Fernand Braudel, Georges Duby, Bronisław Geremek, František Graus).

Společným tématem příspěvků českých a polských historiků je recepce marxismu v 50. a 60. letech 20. století v českém a polském medievistickém bádání. Důraz je kladen jak na otázky ideologie, tak na problémy recepce marxismu jako interpretačního přístupu. Vedle toho autoři na konkrétních příkladech ukazují, jakým způsobem se medievisté vyrovnávali s marxismem jako metodologií sociálních věd v bádání historickém, archeologickém i uměnovědném. Komparativně zaměřené příspěvky se snaží vysvětlit, v čem se recepce marxismu v Československu a Polsku lišily, stejně jako ukázat, jak marxismus postupně ztrácel stranickou závaznost na úkor metodologického pluralismu.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.