Pavel Skopal Books

Zlínské ateliéry nejen jako prostředí fantazie, ale i jako místo práce a sociálních vztahů Produkce animovaných filmů v kudlovských ateliérech, které v polovině třicátých let minulého století založil Jan Antonín Baťa, je součástí příběhu o světovém úspěchu české animace. Ovšem tam, kde vznikají filmy, je potřebná nejen inspirace a imaginace, ale také manuální práce, koordinace, komunikace či organizace výroby. S jakým vzděláním, dovednostmi a záměry přicházeli adepti animace do kudlovských ateliérů? Jak náročná byla kreslená, loutková nebo plošková animace pro tvůrčí spolupráci? V jakých podmínkách se odehrával pracovní, společenský a rodinný život tvůrců? Jak ovlivnila podmínky v ateliérech tzv. normalizace nebo třeba poptávka televize po animovaných seriálech pro pořad Večerníček? Tato kniha je výsledkem výzkumu ateliérů jako místa tvorby, práce, každodenního života a pracovních i společenských kontaktů.

Kniha je jeden z výstupů stejnojmenného projektu, jehož cílem bylo porozumět podobám, kterých nabývala filmová kultura v socio-kulturním prostředí Brna coby druhého největšího města meziválečného Československa i Protektorátu Čechy a Morava – města se specifickými kulturními vazbami na Vídeň a neméně specifickým mísením českého, německého a židovského živlu. K online databázi filmových programů a rozhovorů s pamětníky tedy přibývají již konkrétní, na těchto datech založené analýzy různých aspektů brněnské filmové kultury. Filmové Brno se připojuje k výzkumům spjatým s proudem tzv. nové historie kinematografie a zabývá se primárně sociálními významy kinematografické instituce. Jednotlivé studie tak vedle vlastních dějin brněnských kin a dílčích aspektů jejich provozu studují například specifika návštěvy kina dětmi či dělnickým obyvatelstvem a zhodnocují popularitu různých filmových žánrů či hvězd jako Shirley Templeová, Marika Rökková, Zarah Leanderová a dalších.

Kniha se věnuje kinematografii a filmové kultuře tří zemí, které tvořily z perspektivy východního bloku a především z perspektivy Sovětského svazu tzv. severní trojúhelník — šlo o státy vytvářející na severovýchodě Evropy nárazníkovou zónu mezi oběma mocenskými bloky studené války, což ovlivňovalo jak jejich vnitřní politiku, tak jejich pozici vůči Moskvě. Zdůraznění tohoto „trojúhelníku“ je pro tuto knihu příznačné — jedním z ústředních témat je totiž vztah národní kinematografie k sovětskému vzoru, respektive studium transnacionální dimenze filmové kultury východního bloku. Komparativní perspektiva knihy se ovšem snaží současně překročit horizont konceptu sovětizace coby zjednodušujícího pohledu, který implikuje efektivní jednosměrný vliv. První oddíl se věnuje filmovým koprodukcím jak mezi zvolenou trojicí států, tak rovněž mezi jednotlivými státy a Sovětským svazem. Druhá část se zaměřuje na srovnání kulturní politiky tří států a na to, jak ovlivňovala distribuční strategii. Třetí část se věnuje filmové kultuře, jak byla prováděna na lokální úrovni ve vybraných třech městech (Brno, Lipsko, Poznaň), tedy jak byly filmy v praxi uváděny, jakou roli sehrávali zaměstnanci kin a místní funkcionáři a jak byla kina i jednotlivé filmy publikem přijímány.

Filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku natočil Václav Vorlíček v roce 1973 podle scénáře Františka Pavlíčka. Pro vznik a následné osudy tohoto filmu jsou charakteristické především tři rysy: natáčel se v prvních letech normalizace v koprodukci s východoněmeckým studiem DEFA; už v době uvedení byl pozitivně přijat diváky i filmovou kritikou a úspěšně prodáván do zahraničí; jeho popularita během následujících desetiletí neklesala, film naopak získával v některých zemích kultovní status. Tyto specifické rysy určují témata, kterým se věnují autoři předkládaných textů: vznik filmového projektu na počátku normalizace; kulturní a politické souvislosti mezinárodní koprodukce; analýza filmového stylu a vyprávění; proměna distribuce filmu v kinech a televizi v Československu a Norsku; postupné vytváření kultovní pozice filmu u norského a německého publika; analýza kritického diskursu v československém normalizačním tisku. Studie skládají dohromady komplexní obraz příčin toho, že se Tři oříšky pro Popelku staly nejoblíbenějším vánočním snímkem hned v několika různých zemích s odlišnými tradicemi a kulturou.

Lokální dějiny kinematografie se v posledních dvaceti letech staly dynamickou součástí filmových studií, přičemž zájem o ně pramení z výzkumu širokého spektra primárních pramenů v rámci „nové filmové historie“. Tato lokální orientace je spojena s posuny ve společenských vědách, jako je mikrohistorie a debaty o regionalismu. Výzkum kinematografie v konkrétních kulturních, sociálních či demografických podmínkách určitého místa umožňuje klást otázky, které jsou lokálně specifické, ale také významně ovlivňují obecnou historii filmu. Studie o lokální filmové kultuře v tomto sborníku se zaměřují na konkrétní město, většinou Brno, a období do druhé světové války, kdy byla v Rakousku-Uhersku a Československu rozvinuta bohatší infrastruktura kulturních institucí a aktivit. Tyto studie sdílejí metodologické východisko konceptuálního modelu sítě, který zrovnoprávňuje filmovou produkci s distribucí a recepcí. Tento přístup umožňuje uvažovat o kinematografii v rámci širšího řetězce médií a popisovat avantgardu jako síť skupin a jednotlivců kolem lokálně zakotvených spolků či časopisů.

Kinematografie v poválečném Československu prošla dvěma klíčovými změnami: v srpnu 1945 byla zestátněna a po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 podřízena ideologickým cílům nového režimu a sovětizaci. Texty zkoumají opomíjené období konce 40. a 50. let na základě široké škály archivních materiálů. Studie se zaměřují na organizační strukturu a produkční a distribuční praktiky filmového průmyslu ovlivněné socialistickým plánováním. Analyzují produkční kulturu barrandovského studia, zavádění koprodukčního modelu v kontextu východního bloku, specifika „účelové“ produkce Krátkého filmu a Československého armádního filmu a institucionální formování produkce pro děti. V oblasti distribuce se zaměřují na změnu role karlovarského filmového festivalu, historii Filmového festivalu pracujících, kulturně-politické ideály a realitu putovních kin, akci Filmové jaro na vesnici, problémy s kinofikací a technickým vybavením kin a vývoj konkurenčního vztahu mezi Československým státním filmem a Československou televizí. Sborník se vyhýbá estetickým normám socialistického realismu a místo toho se soustředí na institucionální podmínky, kulturně-politický kontext a konkrétní problémy spojené s vznikem a distribucí širší škály filmové produkce.